Rozhovory s osobnostmi, které baví žít

Píše se rok 2012 a zdá se, že projekt Mezi ploty nepřežije své dvacáté narozeniny. Organizační tým se prakticky rozpadá a doznívající ekonomická krize znamená, že v českých firmách prakticky nezakopnete o volnou korunu, která by chtěla něco sponzorovat. Ředitel festivalu a autor původní myšlenky pořádat kulturní přehlídku za plotem psychiatrické léčebny Robert Kozler stojí před rozhodnutím, jak dál.

Tehdy dvaačtyřicetiletý Kozler špatně spí, ztrácí chuť k jídlu a při pomyšlení na práci se jde radši projít do lesa. Má toho zkrátka dost a festival Mezi ploty se v roce 2013 poprvé po mnoha letech nekoná. Vypadá to jako konec jednoho snu, jednoho dobrého nápadu.

Jenže nakonec je všechno jinak: projekt i jeho zakladatel chytí druhý dech a všechno se znovu rozjíždí na plný plyn. Vzniká nová koncepce, která kulturní přehlídku propojuje se zájmem o to, co lidi trápí, a snahou nabídnout jim pomoc. Do projektu se vedle umělců zapojují odborníci a v roce 2014 vstává festival Mezi ploty z popela.

Sám Robert Kozler k tomu říká: „Díky vlastní zkušenosti s vyhořením jsem si řekl: Nestačí jenom obnovit to, co tady už bylo. Chci aby Ploty nejenom bavily, ale taky komunikovaly o něčem podstatném a aspoň trochu pomáhaly lidem, kterým životní trable přerůstají přes hlavu. V životě přece jde o schopnost být sám se sebou v pohodě a umět pomoct i druhému, když tenhle pocit momentálně nesdílí. Tenhle druh pospolitosti existuje od doby, co se člověk objevil na této planetě. Takže moje konání se v tomhle ohledu zdá naprosto normální.“

Příběh Mezi ploty tedy pokračuje a letos se opět chystá napsat jednu ze svých nejlepších kapitol.
Festival, který se v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice odehraje 28. a 29. května, se může pochlubit vynikající sestavou hudebních a divadelních souborů, tanečníků, mimů i představitelů nového cirkusu. Na 14 scénách jich tentokrát vystoupí více než stovka. Spousta z nich přitom na tuhle akci přijíždí proto, že souzní s myšlenkou, že duše je to nejpodstatnější, co máme. A hlavně proto, že má k projektu Mezi ploty osobní vztah.

Někteří z těchto umělců nám poskytli krátká interview:

DIVOKEJ BILL

Známe se už z doby, kdy Divokej Bill vůbec nebyl slavná kapela, kdy se točil váš první klip v Českém Brodě. Jak vlastně vznikl Divokej Bill? V kolik? A kde? A co byla Vaše hlavní motivace?
Divokej Bill vznikl v roce 1998. Jsme z Úval a okolí. Potkávali jsme se na koncertech, v hospodách, někdo s někým chodil do školy atd. Motivací bylo zahrát si, zažít nějakou srandu, poznat nové lidi, pobavit se navzájem, popít, a to každý víkend někde jinde.

Vždycky jsem měl pocit, že vaši tvorbu ovlivňuje vaše přátelství a že zpíváte o životě tak, jak jej prožíváte. Z čeho vycházíte při tvorbě textů? Čím to, že se nebojíte otevřít ani bolestivá témata, jako je třeba sebevražda?
Přesně tak to je. Vesměs Vaškovy texty jsou o životě, co jsme zažili a zažíváme. O životě, holkách, vztazích, zklamáních, ponaučeních, lásce, smrti a i zmiňované sebevraždě. Jsou to témata, která jsou součástí nejen našich životů. Jsou věci, které neovlivníš, a to, že se o nich nebudeš bavit anebo o nich zpívat, neznamená, že nejsou. Naopak si myslím a vím, že občas naše texty někomu pomohly ve slabší chvilce, najdeš si v tom to své a třeba něco přehodnotíš, jak to u textů a muziky bývá, a když ti někdo řekne, že se ho to dotklo, v dobrém slova smyslu, tak to je ta pravá odměna za tu práci.

Jste normální?
To musí posoudit někdo nezaujatý, ale myslím si, že ano.

MŇÁGA A ŽĎORP (Petr Fiala)

Jak tvoje písničky a jejich texty souvisejí s tvojí realitou? Máš někdy stavy podobné depresím?
Nevím, z čeho jinýho než z potřeby a z reality by mohly písničky vyrůst. I ty největší hudební pitomosti jsou reakcí na realitu. Co se týká depek, řek bych, že nemám, ale někdy je to těžké.

„Meziplotaři“ očekávají tvoje vystoupení s velkým nadšením, protože zpíváš přesně to, co mnozí cítí, ale nedovedou vyslovit. Uvědomuješ si někdy, že lidem dáváš pocit „Nelítám v tom sám“?
Uvědomuju si, že to tak někdy může být. Ale nezabývám se tím. Baví mě psát písničky, a tak je píšu.

Jsi normální?
Jasně, že jo.

LENKA DUSILOVÁ

Snad se neurazíš, když řeknu, že máš docela barvitý život. Projevuje se to v tvojí muzice?
Je fakt, že jsem toho zažila poměrně hodně: absolvovala jsem divoký devadesátky, kalila jsem, někdy došlo i na halucinogeny, prošla jsem vztahama, co měly kromě těch světlejch i dost stinný stránky. Stala jsem se neočekávaně mámou… Asi se to v tý muzice projevovat musí, když do ní dávám něco ze sebe.
Zajímá tě psychologie?
Nejsem typ, kterej pročítá tlustý psychologický knížky. Spíš je pro mě terapií muzika. Ale v jednom období mě hodně ovlivnila jedna kniha od Carla Junga. Dá se říct, že mi pomohla projít tmou.
Jsi normální?
Nevím, kterou normu máš přesně na mysli, ale myslím, že jsem v normě.

PIPES AND PINTS (Vojta Kalina & Lukáš Vincour)

Chlapa, co má rád tvrdou hudbu, posilovny a tetovací salony, si moc nespojujeme s tématy jako „bolest duše“. Jak je to u tebe?
VK: Mám rád spoustu hudebních žánrů a převažuje spíš melodická muzika. Posilovny nijak nevyhledávám, už víc jak 10 let jsem v žádné nebyl. Preferuji posilování vlastním tělem a přirozeným pohybem doma nebo v přírodě. Od tetování jako výrazového prostředku jsem před mnoha lety ustoupil. Těch pár razítek, co mám na těle, mám rád. Zabývám se spíše tématy jako je „štěstí a radost duše“ a někdy je potřeba tu bolest nebo strach odkrýt a odstranit. Záměr pozornosti není na bolest, záměr je na štěstí.
LV: Mám rád veškerou hudbu – od popu přes meditační hudbu až po ten nejtvrdší žánr. Je to pro mě terapie mnohem víc než zmiňovaná posilovna.
V posilovně jsem byl naposledy snad jako malý kluk. Spíš si jdu občas zaplavat nebo zaběhat. Tetovací salóny navštěvuji převážně na cestách anebo u mých kamarádů, když mám zrovna potřebu zaznamenat na své tělo nějakou důležitou životní událost. Každé mé tetování má význam či vzpomínku z určité části života.
Tématům jako „bolest duše“ se snažím vyhýbat obloukem, jak jen to jde! Nechci do svého těla pouštět jakékoliv negace. Jsme na světě opravdu jen chvíli a já chci mít radost ze života. Nevidím důvod, proč se trápit. Navíc žijeme opravdu ve skvělé společnosti a máme se mnohem lépe než někde jinde na světě. Můžeme si napustit teplou vanu, vybrat si, co si dáme k obědu, co budeme dělat za práci, a poté zajít třeba na koncert.

Co pro tebe znamená osobní růst. A když už jsme u toho, s jakým typem ženy bys chtěl společně růst?
VK: Je to přirozený vývoj. Něco mě naučili a já to přijal za své a něco jsem okoukal. Spousta z toho, co mě naučili, už je dávno neplatné nebo mě to naučili špatně a spoustu věcí, které jsem okoukal, jsem okoukal mylně nebo jsem si to nesprávně vyložil. Na základě tohoto učení reaguji vědomě i nevědomě na podněty z okolí a vytvářím si tím svojí realitu. Můžu se tedy cyklit v situacích, které jsou nežádoucí, což rozklíčuji na základě špatných pocitů, které mi to přináší, nebo se poučím, změním přístup, nechám svou osobnost vyrůst a přetvořím si svůj život do série příjemných pocitů i projevů v realitě. Je to neustálý proces. Mění se sociální kulisy i tělesné a duševní potřeby. Je potřeba aktualizovat, přehodnocovat, optimalizovat. Žena, se kterou žiji, je přesně tím typem. Vzájemně se od sebe učíme a jsme otevření k přehodnocování dosavadních přístupů k životu a sobě.
LV: Osobní růst pro mě znamená životní posun směrem vzhůru. Nazval bych to asi zdokonalováním sebe sama, ať už studiem, či poučením se z chyb minulosti… Je to nekonečný vývoj, který nemá cíl, ale cestu.
Chtěl bych růst společně s ženou, která by mi byla inspirací a motivací.

Jsi normální?
VK: Ano. Dávám si právo být normální. A dávám si právo být i nenormální. Záleží, o jaké normě se bavíme, a co by mně nebo světu taková norma přinesla. Stal jsem se velmi vybíravým v tom, co přijmu za své a co ne.
LV: Netroufám si tvrdit a určovat, kde je hranice normálnosti. Já osobně si mohu myslet, že jsem normální, ale někdo jiný ne. Nevidím v tom důležitost.

KRUCIPÜSK (Tomáš Hajíček)

Z vaší nové desky je cítit zdravá naštvanost. Je pro vás muzika jako psychoterapie, při které se vyhrajete z toho, co vás štve?
Muzika, obecně, je v podstatě nehmotné zhmotnění pocitů interpretů, kteří se staví k jedné určité věci svým subjektivním vyjádřením. Spojením několika takových faktorů, textu a samozřejmě posluchačů pak vzniká určitá neopakovatelná energie, která může být a zřejmě i působí jako psychoterapie.
Zcela po selsku. Muzika je psychoterapie. Naštvaní jsme, jelikož jsme zažili dobu před listopadem 1989 a nynější i předešlá vláda, vždy až na pár zoufalých odpůrců, chce zemi rozprodat a národ poskytnout jako novodobé otroky pro pár špinavých zlaťáků pod heslem „Vpřed ni krok a směle vzad!“ Je smutné, když si doma (naše Vlast) musí člověk někde vytvořit ještě víc Doma, aby měl s tím okolním doma co nejméně společného, a snaží se v tom ustrašeném, nesmyslném počínání být ze všech sil šťastný, aniž by s tím, co připravuje svým dětem a potažmo národu, chtěl něco udělat. Ještě že je lidské počínání naší planetě a vesmíru jedno.

Četli jsme, že věříte ve stěhování duší. Kdyby to bylo na vás, do čeho byste se chtěl převtělit?
Reinkarnace jsou v podstatě z mého pohledu určitými levely, kterými každý musí projít a se ctí vyřešit nespočet postojů k lidskému bytí. Tudíž pokud se mu nepodaří ten který zvládnout, musí jej opakovat. Ve skrytu duše doufám, narozen ve znamení Ryby, že jsem, dle starého učení, v posledním levelu. V reinkarnaci lidské duše do jiných pozemských forem života (zvířata, stromy, kámen, voda atd.) moc nevěřím. Ovšem energie se neztrácí.

Jste normální?
Pokud jsou normální ti, co zneužívají dobro, vytvářejí zlo a mají pocit všeobecné pozemské nadřazenosti, tak jsem nejspíš blázen.

Každý z nás má jinou představu o životě, každý se chce řídit vlastními pravidly. Ale jedno mají asi všichni společné – chtějí být v souladu s vlastní duší. Bez vnitřní harmonie si totiž stěží užijeme to, co nám život nabízí. Proto v každé programové zóně festivalu vznikne kromě hudebních pódií něco, co nikde jinde nenajdete. Je to „srdce zóny“ – místo pro setkávání lidí, kteří si chtějí spolu se špičkovými psychology a terapeuty popovídat o něčem důležitém. Třeba o mezilidských vztazích, účincích drog, hlubinné psychologii nebo podstatě různých duševních chorob.

Na festivalu se zapojíte do diskuze s kapacitami, jako je náš přední odborník na mezilidské vztahy Petr Šmolka nebo znalec Carla Junga Tomáš Holcman z Krizového centra RIAPS. I tito dva pánové nám odpověděli na několik otázek:

PhDr. Petr Šmolka, vedoucí Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy

Váš diskuzní blok na festivalu se jmenuje „Hodíme se k sobě miláčku?“ Můžete naznačit, co se během něj návštěvníci dozvědí?
My nesmíme ani naznačovat. Ve Vašem případě ale učiním výjimku. Byl bych rád, kdyby si odnesli alespoň pár informací, jak se vyhnout partnerským výběrům, jejichž šance na harmonický společný život se limitně blíží nule. Jaký vliv mají původní rodiny, jak rozpoznat nejrizikovější typy partnerů, v jakém prostředí a jak se seznamovat, v té souvislosti zřejmě i cosi o tzv. doplňkových formách seznamování (inzerce, internet, rychlé rande apod.).

Ve kterých případech dokáže vaše poradna zachránit vztah? Jsou případy, kdy lidem doporučíte, aby se raději rozešli?
Je sporné, zda bychom se v každém případě měli snažit o záchranu vztahu. V některých případech jsou vztahy narušeny tak hluboce, že by pak šlo jen o prodlužování zákonité agónie. Zvláště tam, kde je vše navíc spojeno i s hrubou osobnostní patologií. Pak ten rozchod nejen doporučíme, ale pokoušíme se napomoci klientům k tomu, aby byl co nejméně bolestivý. Poradenská pomoc je naopak velice účinná všude tam, kde se partnerům pouze nedostává dovedností, které jsou pro soužití nutné. Často proto, že je neměli od koho odkoukat, kde se jim naučit.

Jste normální?
Tuto otázku byste měl klást spíše mým bližním. Zhruba před 50 lety sestavila paní docentka Syřišťová skripta o normalitě. Kdybychom měli dostát všem kritériím „normality“, pak bychom mohli směle konstatovat, že poslední zcela normální jedinec byl na našem území spatřen ve volné přírodě někdy na konci XVII. století. Jeho existence navíc nebyla nikdy spolehlivě vědecky doložena. Pokud bych se ale vrátil k sobě, určitě bych našel pár bližních, kteří by se ptali, zda jsem normální, když tak hezkou květnou neděli trávím besedováním v psychiatrické léčebně. Možná by dodali, že by si mě tam snad měli rovnou nechat!

Mgr. Tomáš Holcner, vedoucí Krizového centra RIAPS

Mohl byste říct pár slov o centru RIAPS, které vedete?
Krizové centrum RIAPS je součástí příspěvkové organizace hl. m. Prahy, Centra sociálních služeb Praha. Jedná se o pracoviště poskytující pomoc lidem, u kterých je v důsledku náročných životních událostí ohroženo jejich duševní zdraví. Nabízíme nepřetržitou pohotovostní službu psychiatra, ve všední dny je přítomen také psycholog. Pro lidi, kteří potřebují intenzivnější péči je k dispozici také denní stacionář či možnost pobytu na krizovém lůžku po dobu až 5 dnů. Důležité je rovněž dodat, že služba je hrazena ze zdravotního pojištění a je určena plnoletým klientům.

Dokázal byste úplně maximálně zestručnit, co vás přitahuje na analytické psychologii a celé té jungovské tradici?
Určitě fakt, že analytická psychologie se nesnaží člověka škatulkovat. Je zde velký respekt k individuálnímu příběhu, ve kterém jde především o dosažení celosti spočívající v rozpoznání a přijetí jednotlivých stránek osobnosti. Zajímavý je Jungův pohled na nevědomí, kterému přisuzuje kompenzační schopnost vůči vědomí. Nejrůznější psychické a psychosomatické potíže pak nejsou jenom jakousi nesmyslnou obstrukcí, ale snahou o nastolení rovnováhy, pokud je náš životní postoj příliš jednostranný. Není náhoda, že psychická krize vede často k osobnostnímu rozvoji a smysluplnějšímu životu.

Jste normální?
To záleží zejména na tom, jak definujeme normalitu. Nicméně pokud budu odpovídat v duchu analytické psychologie, k níž směřoval předchozí dotaz, pak jsem, stejně jako každý člověk, především jedinečný. Moje silné i slabé stránky, můj životní příběh, vytváří osobitou, pestrobarevnou paletu a to je to, co je zajímavé, ale nevím, jestli nezbytně ve všech ohledech normální.