Jelen: Vlčí srdce je o návratu ke kořenům

22 Listopad, 2016 Rozhovory
Jelen: Vlčí srdce je o návratu ke kořenům

Přemýšleli jste ještě nad nějakou jinou?

Myslím, že ne, měli jsme hned jasno. Máme z toho klipu velikou radost. Je to natočené v Lužických horách kousek od Ještědu a přitom to tam vypadá jak na americkém ranči. Smáli jsme se, že vypadáme jak sedm statečných (smích). Náš kamarád tam má chalupu, kam jezdíme na soustředění a kde vznikla i tahle písnička. Navíc jsme tam točili první klip Tančíme spolu, co jsme dělali s Káťou Tichou. Je to pro nás návrat ke kořenům.

Vlčí srdce celkově nám přijde jako takový návrat ke kořenům.

Nemáme rádi škatulkování, ale když se nás lidé ptají, co vlastně hrajeme, tak jsme došli k tomu, že hrajeme roots music, což je návrat ke kořenům populární hudby. Tam začal blues, folk či country. Celkově cítím, že tahle deska je o návratu ke kořenům přesně, jak jste řekly. Ať už v příbězích, ve zvuku nebo v našem přístupu k tomu.

Přestože hrajete hodně netypický žánr a vymykáte se tomu, co je dneska populární, těšíte se obrovské oblibě, vaše podzimní turné bylo vyprodané. Přemýšleli jste o důvodu vašeho úspěchu?

Největší radost nám dělá, že lidé chodí na koncerty, mnoho z nich si tu hudbu vzalo za svou, znají písničky a zpívají je s námi. Úžasná věc je, že jsme měli dvě turné v podstatě vyprodaná, tohle se taky dobře prodává. Vždycky po koncertě, když je trochu času, se snažíme jít mezi lidi, povídat si s nimi, podepsat se. Je skvělé vidět, že v publiku jsou vlastně všechny generace, od pěti do devadesáti pěti. Skvělé je mít i tu zpětnou vazbu, kdy lidé přijdou s tím, že mají třeba teď těžké období a že slyšeli naší písničku a hrozně jim pomohla. To je na tom to nejlepší.

Máte z reakcí na novou desku trému, nebo převládá těšení se na koncerty?

U nás převládá těšení se ze všeho. V kapele je úžasná atmosféra. Zní to trochu staromódně, ale stěžejní na tom je, že nás pojí láska k hudbě, děláme, co milujeme, to, co jsme od začátku chtěli, a že se to takhle rozjíždí. Ale úplně stejně bychom hráli kdekoliv a kdykoliv. Všechno je to na bázi přátelství, opravdu si to sedlo, všichni kluci jsou jako rodina a není to jen o tom vylézt na pódium, odehrát a jet domů. Můžeme se bavit i pod pódiem. Když máme volno, tak jedeme na soustředění nebo kluci se teď sbalili a mezi koncerty jeli na společnou dovolenou do Chorvatska. Kdybych měl říct, co je pro mě největší cíl do budoucna, tak to, aby nám tohle vydrželo. Chemie na koncertech funguje skvěle a je fakt zábava hrát.

Hodně dlouho s vámi jezdí i zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Přijde nám, že se také objevuje na desce. Bude s vámi koncertovat i teď?

Káťa zpívá v písničce Slunovrat. V písničkách Pohanská a Nebe je dál, než se zdá, zpívá také skvělá vietnamská zpěvačka Vu Thao Chi. Ale Káťa s námi jezdí od začátku. Začalo to tím, že jsme spolu natočili Tančíme spolu. Ona ale neměla svojí kapelu, takže jezdila s námi, protože jsme si sedli lidsky a ona je taková součást jeleního stáda (smích). Teď má venku nové EP, píše písničky, má kapelu a myslím, že to nebude dlouho trvat a osamostatní se úplně. Hrozně jí to přeji, protože písničky má skvělé. Dokud to půjde, tak budeme všichni hrozně rádi, když s námi bude jezdit, protože je to super a ženský hlas tam dobře funguje.

Na turné bude jako předkapela hrát David Stypka. Toho jste objevili jak?

David nahrával u stejného labelu jako my, tak jsme ho poslouchali a hrozně se nám to líbilo. Když se potom řešilo, koho bychom vzali s sebou, tak David byl logické rozhodnutí. Hrozně mě baví, jak zpívá, to jsem v Čechách ještě neslyšel.

Máme oblíbenou otázku. Jaká je pro tebe TOP písnička na desce?

Dost se mi to střídá a vždycky mám vztah k písničkám, které jsou hodně osobní, třeba právě Klidná jako voda. Ale jak jsou ty písničky nové, jak jsme na nich teď pracovali, tak je mám rád všechny. Mám teď období, že se mi hodně líbí písnička Jehnědy. Baví mě energie té písničky, to sdělení mi přijde hodně blízké, aktuálně hodně ze života.

My máme rády písničku Sám sebou, která je trochu odlišná.

Kluci přinesli refrén písničky, tak jsme na ní pracovali a normálně jsme jí zkoušeli jako písničku s kytarami a basou. Hodně jsme řešili, jak jí udělat, vymysleli jsme tam trojhlas a jak jsme to zkoušeli, tak jsme si to zazpívali bez nástrojů a zjistili jsme, že je to daleko lepší (smích). Hodně nás na tom baví ty syrové hlasy, to je přesně ten návrat ke kořenům. Co je víc než tři chlapy, jak zpívají bez kytary a luskají k tomu? Cokoliv bychom tam přidali, tak bychom tomu ublížili. Nechali jsme jí takhle na začátku, na navození atmosféry.

Mohl bys nám ke každému členu kapely něco říct, nějak ho charakterizovat?

S Ondrou Málkem (baskytara) jsme na začátku řešili, jestli budeme hrát na bicí, nebo ne a jak to uděláme. Z legrace jsem říkal, že Marcus Mumford hraje na bicí a k tomu na kytaru a že Ondra s basou by to mohl taky zkusit. On si k tomu stoupl a začal. Pro mě je to úplně nepochopitelné, protože basové party, které si vymýšlí, nejsou jednoduché, hraje proti sobě na kopák a basu, zpívá vokály a ještě u toho vypadá dobře (smích). Honzík Rek (elektrická kytara) nás dostal tím, že přišel jako kytarista, ale my už jsme dva kytaristy měli a říkali jsme mu, že potřebujeme banjo. On za měsíc přišel, že se naučil v těch písničkách party na banjo. V té době mu bylo patnáct, je z kapely nejmladší. Všichni nejmladší kluci; on, Janek (akordeon) a Tomáš Málek (kytara) nasávají inspirace jako houba a vypouští to pak, když to nejméně čekáš, a je to bomba. Písničku Pohanská jsme třeba hráli akusticky, přišel Honzík, zapojil elektriku a my jenom koukali (smích). Je to super, písničku to úplně nakoplo. Janek má zase klasické vzdělání, hraje navíc krásně na piáno. To samé Saša, hrál s filharmonií a navíc je organizačně schopný a na cestách nám dělá trochu road manažera. Tomáš je bratranec Ondry a byl jako první volba, když jsme hledali kytaristu. Naučil se to všechno hrozně rychle, je pilný, tichý, ale když pak něco řekne, stojí to za to (smích). Martin Kasal (housle) má nakažlivý smích a co se mu dá do ruky, na to hraje. To je vůbec takové poznávací znamení naší kapely, všichni střídají nástroje a pořád na něco hrají!

Autor: Barbora Turková, Šárka Blahoňovská

Foto: archiv kapely

Rozhovor vyšel v říjnovém čísle HelpMusic

Lenny: „Můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě“

22 Listopad, 2016 Rozhovory
Lenny: „Můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě“

Máš na desce nějakou písničku, ze které máš fakt radost a máš k ní nějaký speciální vztah?

V první řadě jsem strašně ráda, že se podařilo dokončit takové album, které si mám chuť pustit. Ačkoliv jsem na moje EP pyšná, mám je moc ráda a písničky pořád hraji, není to tak, že bych ráno vstala a šla si je pustit. Ale desku mám chuť si pustit v autě. Vždycky jsem chtěla dělat muziku, za kterou se nebudu muset stydět, za kterou se nebudou stydět moji posluchači a říct, že poslouchají Lenny. Moje nejoblíbenější písnička je určitě Hearts. Jmenuje se to paradoxně po tom albu, není to naopak. Název alba jsem měla vymyšlený ještě předtím, než jsem věděla, že bude deska. Líbilo se mi to, bylo to stručný a Hearts jsou pro mě hodně osobní věc. I když je to smutné téma, tak je to přesně jedna z těch věcí, aniž by to lidé věděli, tak jsem toho hrozně moc odkryla. Každý si v tom najde něco jiného. Odkryla jsem tam toho hodně a lidé nemusí poznat o čem to je. Já můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě.

Jaké pocity jsi měla před vydáním desky? Byla jsi nervózní z toho, jak ji lidé přijmou, nebo ses spíš těšila?

Myslím, že převládalo těšení se. Jsem v tomhle optimista a nepočítám s tím, že by byla všude jen samá chvála, nebo že bych nechtěla slyšet kritiku. Umění dělám proto, aby z toho měl každý jiný dojem a byla by blbost zavrhovat ty, kterým se to třeba nebude líbit. Vím sama za sebe, že jsem to udělala teď nejlíp, jak to šlo, s dobrým pocitem a vnitřní satisfakcí, že se to povedlo a že je to materiál, na který se dá krásně navázat tour. Přesto nevím, co bude dál, tak můžu pak navázat, jet do zahraničí, na trip do Austrálie a tam buskovat. Nevím, to jsou různé věci, ale určitě bych se nestrachovala. Anglie mě v tom uzemnila, tady mám možnost hrát na Colours of Ostrava pro čtyři tisíce lidí, kteří mi tleskají. V Anglii si zahraji v kavárně pro tři lidi a jsem úplně v pohodě, protože mě to uzemňuje a dává mi to nohy zpátky na zem a nestoupá mi to do hlavy.

V loňském roce jsi jela velké halové turné s Kryštof. Odkoukala jsi od nich nějaké tipy a rady, jak na dobrou tour?

Já jsem tedy jenom koukala (smích). Publikum nemůže mít vůbec tušení, kolik je v tom práce, času, energie a kolik ze sebe museli Richard s kluky vydat. Ať už ho někdo má, nebo nemá rád, u nás se úspěch moc neodpouští, tak mu nešlo upřít, že to bylo absolutně profesionální. Moje rodiče rozumí muzice, mamka byla unesená, je to vysoký level a nejvyšší, co jsem tady viděla. Užívám si spoustu kapel a miluji, když je někdo srdcový. Ale když se podaří spojit srdcovou stránku a zároveň jsi profesionální, tak to je výhra. Je umění koncert udýchat, mluvit s publikem, nebýt trapný a vydat ze sebe energii. Kryštof tam byli někdy od desíti od rána, každý den a chodili spát třeba ve čtyři ráno. Pro mě to bylo zákulisně strašně zajímavý, nikdy jsem nebyla v O2 aréně v zákulisí, ani jsem nikdy v O2 aréně nehrála. Jenom mě štvalo, že když jsem byla na pódiu, tak jsme si to neuvědomovala, byla jsem zahlcená všemi dojmy, že jsem si tam přála jít znova. Strašně mě potěšilo, když mě Richard pozval na duet, to jsem si vychutnala, že v té aréně jsem. Vždycky jsem se štípla do ruky.

Autor: Barbora Turková

Foto: Matúš Tóth/Universal Music

Rozhovor vyšel v zářijovém čísle HelpMusic