Michal Hrůza: Nechci se stydět za to, co se snažím písničkami vyjádřit

Michal Hrůza: Nechci se stydět za to, co se snažím písničkami vyjádřit

Zpěvák a textař Michal Hrůza byl na jaře v jednom kole. Absolvoval speciální turné Hrůza na zámku, kam si pozval spřízněné kapely, po třech letech vydal desku Sám se sebou a odehrál i speciální koncerty se symfonickým orchestrem na festivalu v Karlových Varech a Colours of Ostrava. Ten poslední proběhne v Praze.


Aktuálně skončilo Turné na zámcích, jež bylo uspořádáno k tvým dvaceti letům na scéně. Rekapituluješ teď nějak těch dvacet let?

Vnímám to spíš jako úctu a vnitřní poděkování, že to vůbec můžu dělat a že sepodařilo to, co jsem si vždycky přál. Už od útlého mládí mě bavilo poslouchat hudbu a baví mě i něco vytvářet ve smyslu skládání písniček. Na střední škole jsem měl kapelu, se kterou jsem dělal písně. Ale až když jsem šel poprvé do práce, tak mi kamarád přinesl krásnou nahrávku Physical Graffiti od Led Zeppelin, již jsem neznal, a písnička River mě tak strašně ohromila, že jsem zjistil, že hudba je ta nejsilnější a největší emoce, kterou jsem zažil, a že tohle přesně chci dělat. Nevěděl jsem, jak to dostat k lidem, tak jsem hrál na tancovačkách. Když jsem se v roce 1993 přestěhoval do Pardubic, založil jsem kapelu Ready Kirken a v původní sestavě jsme vydali desku. V roce 1997 se objevil první videoklip na skladbu Je v mý hlavě. Proto jsme ty zámky propojili s výročím dvaceti let na scéně a zároveň jako možnost zahrát poprvé lidem písničky z nové desky Sám se sebou, jež vyšla zhruba před dvěma měsíci.

Měl jsi za tu dobu chuť se na to vykašlat?

Zní to zvláštně, ale byly situace, kdy jsem měl tak strašně velkou trému, že jsem si říkal, proč tady vlastně jsem, že něco pokazím. Byl jsem nervózní, když se mi podařilo dostat se s tehdejší kapelou jako předkapela Manic Street Preachers do Malé sportovní haly. Byl jsem zvyklý hrát maximálně pro sto lidí a najednou narvaná sportovní hala, Manic Street Preachers, jedna z nejlepších formací, které znám, a měli jsme to štěstí, že nás vzali jako předkapelu. Měl jsem takový strach a nakonec to bylo úplně skvělé. Naopak, když člověk překoná tu strašnou trému, tak se rozplývá blahem.

Míváš ji i teď?

Teď už mám trému trochu jinou, už to není ta mladická tréma. Spíš mě někdy přepadne strach, aby fungovalo všechno tak, jak má. Když jsme dělali zámky, aby nepršelo, aby přišli lidi a podobně. Spíš bych nahradil slovo tréma slovem zodpovědnost k tomu, co chci vyjádřit, aby se mi to podařilo pojmenovat tím správným způsobem a bylo pochopeno všechno, co jsem chtěl říct.

Turné na zámcích mělo jen čtyři zastávky. Nepřemýšlel jsi nad tím, že by jich bylo víc?

Poradila nám to jedna paní, se kterou jsme byli na obědě a bavili se o tom, co budeme vymýšlet dál. Hodnotili jsme turné Hrůza v divadle, jež bylo úžasné, protože jsme standardní koncert obohatili tím, že jsme si s lidmi povídali, vysvětlovali jim význam písniček a všechno fungovalo. Měli jsme tam skvělé hosty, herce Marka Taclíka a Jiřího Dvořáka, kteří na prknech, co znamenají svět, stojí dnes a denně. Chtěli jsme na to nějakým způsobem navázat a zároveň jsme chtěli udělat něco venku. Ne festival, protože to ani neumíme, ale spíš koncert pro zhruba tisícovku lidí. Ta paní nám poradila, ať to uděláme na zámcích. Nejdříve jsme si ťukali na čelo, protože by nás pustil hrát na zámek. Rozhodli jsme se, že to uděláme v zámeckých parcích, oslovili jsme několik zámků, v nichž by to teoreticky šlo, a nakonec jsme udělali čtyři. Musím uznat, že tak krásné hraní jsem už dlouho nezažil. Byl to nultý ročník, nějaké chybičky tam samozřejmé byly, ale těmi se člověk učí. Byli tam hodně rodiče s dětmi, pro které tam byl Kidtown a různá divadýlka, mohli jít společně všichni na zámek a v deset jsme skončili a šlo se domů.

Byl k zámkům uzpůsobený i playlist?

Chtěli jsme udělat dvouhodinové vystoupení, to znamená, že jsme tam nemohli nedat ty hity, jež lidi znají. Zároveň tam byly i starší písně, třeba Zejtra mám. Zapojili jsme i skladby z nové desky, těch tam bylo tuším pět, protože jsme nechtěli hned po vydání dávat všechny. Jako druhou věc k výročí chystáme koncerty se symfonickým orchestrem, pro který jsme rozepsali písničky. První byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, druhý bude na Colours of Ostrava s Janáčkovou filharmonií a třetí na podzim v pražském Rudolfinu, kde bude velký orchestr a dětský sbor. Bude to velká akce a považuji to za vrchol oslav dvacetiletého výročí.

Spojení symfonických orchestrů s rockovými kapelami je dneska populární. Jak to napadlo vás?

Už jezdíme s kvartetem a je úžasné, když smyčcové nástroje nehraje sampl nebo klávesy, ale živé smyčce. Bylo to skvělé obohacení, představa, že za vámi hraje šedesát houslí, to je nádhera. Vřele doporučuji všem kolegům muzikantům to zkusit. Náš klávesák Karel Heřman rozepsal noty pro šedesát interpretů.

Zkoušky s orchestrem už máte za sebou?

Stejně jako do Karlových Varů, tak i na Colours pojedeme s předstihem tří dnů a z toho dva dny budeme zkoušet společně. Je důležité si uvědomit, že na Colours je tisíce lidí a byla by škoda, kdyby poslední řada neslyšela, co se hraje vepředu. Nazvučit šedesátičlenný orchestr do živé kapely je velká alchymie, ale naštěstí s sebou máme skvělé zvukaře, takže to uděláme, jak nejlépe to půjde.

Vraťme se ještě k zámkům. Jak jsi na ně vybíral hosty?

Jsou to všechno kamarádi. Nápad to byl hodně spontánní a já bych tam hrozně rád měl všechny možné kamarády muzikanty, ale spousta z nich už měla naplánované koncerty. Chtěl jsem tam mít Vypsanou fiXu, se kterou jsem měl léta v Pardubicích společnou zkušebnu, avšak kluci vždycky hráli na druhé straně republiky, takže by nestačili přejet. Ale to nevadí, dostali jsme tam kapely, jež máme moc rádi – Annu K., Mňágu & Žďorp, Jana Budaře a Tata Bojs.

Na prvním zámku jste měli i Jiřího Dvořáka, který napsal text k písničce První a poslední. Vybral si vás on, nebo vy jeho?

Hodně jsme se skamarádili, když mi předával cenu Anděl, a protože je to výborný herec, tak jsme si začali povídat a najednou jsme zjistili, že si hrozně rozumíme. Už jsem někde říkal, že jít s Jirkou Dvořákem na kafe jsou čtyři hodiny neustálého rozhovoru, protože je to strašně zajímavý člověk. Svěřil se mi, že do hudby taky trochu dělal, a já jsem z něj vymámil, ať mi alespoň něco ukáže. Spadla mi čelist, neboť umí hrozně hezky pracovat s textem. Ukecal jsem ho a on mi jednu svou báseň První a poslední dal. Já ji jen doplnil o sloky, aby to mělo formu písně, a jsem moc rád, že do toho šel. Bylo tak logický, že přijel na Sychrov a desku pokřtil.

Jaké jsou odezvy od fanoušků na nové album?

Některé písničky už trochu známé jsou. První z desky se jmenuje Pro Emu a je z filmu Pohádky pro Emu. Teď se snažíme dostat mezi lidi skladbu Na rozcestí, což je duet. Na posledních několika deskách jsem měl vždycky duet s nějakou českou zpěvačkou. Po Lence Dusilové, Anetě Langerové, Katce Knechtové a Kláře Vytiskové jsem nevěděl, koho oslovit, protože žádnou moc neznám, přestože je jich tady spousta skvělých. Ale nic není v životě náhoda, takže jsem šel do Lucerny na nedožité narozeniny Václava Havla a potkal jsem tam kamaráda Almelu, se kterým jsem hrál v kapele. Seznámil mě se zpěvačkou Olgou Königovou, ale nevěděl jsem, kdo to je. Chytl jsem se pak za hlavu, když jsem viděl videoklip k písni Holka ve tvý skříni a zjistil jsem, jak krásně zpívá. Oslovil jsem ji, zda by se mnou neudělala písničku, a ona řekla, že jo.

Deska je hodně osobní, vypovídá o tom už jen název Sám se sebou. Jak moc jsi nechal posluchače nahlédnout do svého nitra?

Vycházím ze základní věci, že jsme všichni lidi a všichni jsme si rovni. Zkouším v písničkách mluvit o tom, co cítím, a předpokládám, že se snad najdou lidé, kteří to mají podobně. Je samozřejmé, že někdo to má jinak, a je to v pořádku. Někdo je v jiné fázi své životní cesty a já s tím nemám žádný problém. Ale říkám si, že když něco cítím, tak se nechci stydět to vyjádřit. I já jsem někdy na rozcestí a i já jsem byl v životě v situaci, že jsem nevěděl, pro jakou stranu se rozhodnout. Prožíváme to všichni a najít to správné řešení je to, co nevíme vždycky hned. Proto je důležité být někdy sám se sebou, to znamená vypnout všechny okolní běhy a zkusit si v klidu přemýšlet, co nám to přinese a co nám to vezme, a na základě toho se rozhodnout.

Máš ještě někdy čas být sám se sebou?

Když je toho hodně, tak ho mám málo, ale neomlouvá mě to k tomu, že bych měl mít čas sám na sebe. Abychom mohli dělat dobře to, co děláme, vždycky musíme mít sílu. Abychom ji měli, musíme být vnitřně v pohodě. A abychom byli vnitřně v pohodě, musíme mít čas vědět, co ano a co ne.

Je na albu skladba, jež je pro tebe důležitá?

Strašně těžko se to hodnotí, a proto bych odpověděl trochu lišácky. Ty písně, které tam neměly být, protože něčím nevyhovovaly, tam nejsou. (smích) Těžko se to posuzuje, proto odpovím otázkou. Co je lepší: pondělí, nebo úterý? Každý má na to jinou odpověď. Doufám, že na desce je alespoň jedna skladba, jež někoho osloví. Jsou na ní i písničky z filmů. Vodáci najdou možná zalíbení v Sázavě. Lidé, kteří nevědí, co mají udělat, ocení Na rozcestí. Lidi, již potřebují být sami, zaujme Sám se sebou. Lidem, kteří něco hledají a nemohou to najít, učaruje Polárník. Je to různé a myslím, že spektrum, v němž se všichni pohybujeme, je široké. Podle mě je to album dost široké na to, aby aspoň v něčem někoho oslovilo.

Autor: Barbora Turková

Foto: Jiří Hroník

publikováno se svolením helpmusic.cz

Slza: Tvoříme vyrovnanou desku s deseti silnými písněmi

Slza: Tvoříme vyrovnanou desku s deseti silnými písněmi

Před dvěma roky vzbudila dvojice Petra Lexa a Lukáš Budil doslova davové šílenství a naplno se odstartoval fenomén Slza. Po dvou letech začínají muzikanti pracovat na nové desce. Ochuzeni o pár iluzí, ale pořád s touhou ukázat, jak vypadá moderní zahraniční pop v českém provedení.

V říjnu vydáte po dvou letech novou desku. V jaké fázi je teď její příprava?

Lukáš: Máme vybráno zhruba polovinu písní a neustále pracujeme na nových. Termín vydání desky máme už poměrně dlouhou dobu stanovený a před pár týdny vyšel první singl Ani vody proud.

Petr: Debutová deska Katarze vyšla v pátek 13. listopadu, byla velmi úspěšná, a tak jsme si říkali, že bychom u pátku třináctého chtěli opět zůstat. Letos připadá na říjen, a tak vyjde v pátek 13. října. (smích)

Spoustě kapel teď vycházejí desky po čtyřech letech. Nedávno jsme si říkaly, že o vás dlouho nebylo slyšet, a vy už připravujete další materiál. Chcete tím hned navázat na úspěch debutu?

Petr: Čekat čtyři roky by pro fanoušky i pro nás byla asi moc dlouhá doba.

Probíhala práce na desce poslední měsíce, nebo jste na ní pracovali celé ty dva roky?

Lukáš: Celý loňský rok jsme měli plný koncertování, vydali jsme fotoknihu Slza obrazem a pro fanoušky připravili sérii autogramiád. Na skládání písniček nezbylo moc času, a tak hlavní práce na nové desce začaly začátkem letošního roku.

Petr: Na nějakých nápadech jsme pracovali i před tím, ale nebyla to cílená práce jako teď.

Texty vám píše Ondra Ládek alias Xindl X. Skládáte hudbu na ně, nebo vám Ondra píše texty na melodie?

Lukáš: Jako první složíme písničku – hudbu i s melodií – a nazpíváme ji s pracovním, pseudoanglickým textem.

Petr: Už v této fázi v nás písnička něco vzbuzuje a inspiruje k námětu, který s Ondrou konzultujeme, bavíme se, o čem by text mohl být, o čem by se mi dobře zpívalo. Když téma najdeme, tak Ondra napíše text.

Nestalo se ti někdy, že by ti text neseděl?

Petr: Nestalo. Ondra vždy vystihne náladu písničky, text vždy vychází z toho, co jsme si sami prožili, z nějaké zkušenosti nebo pocitu, co máme a co jde z nás. Nemohl bych zpívat o něčem, s čím se nemůžu ztotožnit.

Lukáš: Občas se stane, že se vymění slova, protože se špatně vyslovují a zpívají. Ale je to hodně výjimečné.

Petr: Někdy jsou v textech slova, která jsme dříve ani neznali a nemohli vyslovit v normální mluvě, natož je zazpívat. (smích)

Co vaše textařské pokusy?

Petr: Já se snažím psát, ale Ondrovy texty jsou velmi typické a osobité, k Slze prostě patří. Píšu texty do šuplíku, ale zatím je neplánuji využít, s Ondrou jsme naprosto spokojení.

Neozval se vám někdo další s nabídkou textu?

Lukáš: My jsme rádi, že můžeme takto spolupracovat právě s Ondrou. Už když jsme Slzu zakládali a přemýšleli o textaři, byl pro nás jedinou volbou.

Máte venku první singl z plánované novinky. Byla pro vás píseň Ani vody proud jasná volba?

Lukáš: Vybírali jsme asi ze tří písniček, Ani vody proud nám ale přišla nejvhodnější.

Petr: Zároveň se, stejně jako u první desky, snažíme vytvořit album, které nebude obsahovat dva singly, ale bude vyrovnané s deseti silnými písněmi. Z první desky bylo singlů pět, věříme, že se to podaří i u této.

To jsou věci, co evidentně fungují. A co změny, udělali jste tam nějaké?

Lukáš: Již od založení Slzy máme jasnou představu o naší tvorbě – ta je postavena na silných melodických písničkách s českými texty a moderním popovým zvukem. To vše trvá, nově nabyté zkušenosti a rychle se měnící trendy nám však umožňují pracovat na jiné úrovni než u první desky.

Vzali vám ty dva roky nějaké iluze?

Lukáš: Co nás překvapilo, je to, jak je naše scéna konzervativní a nepříliš aktuální, lidé se zde spokojí s málem. Snažíme se inspirovat zahraniční scénou a zkušenosti promítnout do všech činností, nejen do hudby, ale i do způsobu práce s novými médii, image a podobně. Pořád se snažíme posouvat sami sebe a jít kupředu.

Jak si myslíte, že vás berou vaši konkurenti muzikanti? Obě turné jste jeli bez předskokana a bez hosta, což není úplně obvyklé.

Lukáš: Po každém našem koncertu následují dlouhé autogramiády, kde se věnujeme každému fanouškovi. Často jsou i tříhodinové a v případě, že by před naším koncertem byl ještě předskokan, bylo by to už opravdu dlouhé a pro fanoušky unavující. To je důvod, proč s námi nevystupuje předkapela.

Petr: Ze začátku na nás ostatní muzikanti reagovali spíše negativně, byť se našli i tací, kteří nás podporovali. My jsme to ale nikdy nijak neřešili, děláme hudbu proto, že nás baví, pro naše fanoušky, ne proto, abychom se s někým poměřovali.

Autor: Barbora Turková, Šárka Blahoňovská

Foto: Jindřich Kodíček

NEBE: Souřadnice jsou o hledání kapely, která pluje vesmírem a může se vydat milionem různých cest

NEBE: Souřadnice jsou o hledání kapely, která pluje vesmírem a může se vydat milionem různých cest

Úspěšný singl Pláštěnky vydali už před nějakou dobou, deska Souřadnice ale vyšla až na konci března letošního roku. Havířovská skupina Nebe do ní zapojila tematiku vesmíru a hledání sebe sama. Album aktuálně reprezentuje i druhý singl Bezvědomí. Křest se uskuteční v ostravském planetáriu 6. května a rozhodně půjde o zajímavou podívanou. Kromě nových písniček a audiovizuální show se fanoušci dočkají i speciálního kmotra desky.

Tři roky jste pracovali na novém albu Souřadnice. Nepřemýšleli jste za tu dobu i nad tím, že se vydáte singlovou cestou?
Petr: Bylo to přesně takhle. Před dvěma roky jsme vydali singl Pláštěnky a potom jsme začali pracovat na materiálu na novou desku. Třídili jsme materiály, vyhazovali jsme už nahrané studiové verze a trochu jsme se hledali. Proto to trvalo tři roky, ale teď jsme hrozně rádi, že jsme si dali načas a počkali jsme si.

Kolik těch singlů jste zhruba vyhodili?
Štěpán: Těch bylo určitě okolo pětadvaceti, různě jsme to třídili. Hledali jsme se v tom smyslu, že jsme některé písničky udělali normálně ve studiu, ale třeba po dvou týdnech jsme zjistili, že to nezní tak, jak chceme. Hledali jsme cesty, jak nastavit ten proces tak, aby výsledek byl takový, jaký chceme.

Jak moc se liší vaše poslední album Než se rozední od Souřadnic? Jsou Souřadnice vyspělejší?
Petr: Myslím, že je určitě vyspělejší, protože jsme s kapelou začínali jako mladí kluci, a myslím, že jsme ve stadiu, kdy se s každou deskou vyvíjíme, je to přirozený proces. To, že to trvalo tři roky, je známka toho, že jsme trochu vyspěli a že ne všechno, co máme v hlavě, musí být na nahrávce.

Říkáte, že texty na Souřadnicích jsou o věcech každodenního života. O čem byly texty na předchozím albu? Přijde mi, že v dnešní době je většina písniček o láskách, smutcích a každodennostech celkově.
Petr: Od první desky jsou to písničky o našich životech, ale na prvním albu jsme se snažili psát hodně v metaforách, aby si na tom člověk našel jenom svůj osobní pocit, který není nijak konkrétní. Na Souřadnicích jsme to chtěli říct více otevřeně, ale zároveň si tam nechat ještě nějaký prostor pro hledání sebe sama.

Jsou Souřadnice vaše nejosobnější deska?
Štěpán: Určitě. Za každou písničkou je opravdu ten osobní pocit mnohem konkrétněji načrtnutý než nějakými abstraktními obrazy. Tehdy jsme taky psali o sobě, dávali jsme do toho sebe, ale tady jsme se dokázali mnohem srozumitelněji popsat.

Počítali jste s tím, že singl Pláštěnky na to album zařadíte? Vydali jste ho před dvěma lety, desku až teď. Nepřemýšleli jste třeba i nad tím, že ho na ni vůbec nedáte?
Petr: Bylo to tak, že jsme vydali singl a zároveň jsme byli v tvůrčím procesu alba a mysleli jsme si, že třeba do roka ho vydáme celé. Když se na to ale podívám zpětně, tak Pláštěnky jsme na desku dali, přestože mi přijde, že tam konceptuálně úplně nezapadají. Ale řekli jsme si, že jednou je to náš singl, lidi si ho koncertech zpívají a vznikl v tom tři roky dlouhém období bez alba. Takže nakonec proč ne.

Vy máte k desce i akci ohledně hledání souřadnic na různých místech. Jak tenhle nápad vznikl?
Petr: Na albu je jedenáct písní a my na jedenácti místech po republice uspořádáme tajné vystoupení, které zveřejníme den nebo dva dny předtím. Budou to takové malé koncerty na místech, jež jsou pro nás důležitá, ať už jsme tam měli super koncert nebo tam byli na kapelním výletu. Na daném místě rozmístíme desku, na sociální síť zadáme souřadnice a lidé ji budou moci hledat. Na ní bude osobní vzkaz od kapely, poděkování a pozdrav. Jsou to věci, které se za ty tři roky nabalovaly postupně na sebe. Začali jsme od názvu alba, Souřadnice nám přijde jako hezké slovo, jež symbolizuje naši kapelu v tom, že se to všechno snažíme propojit s vesmírem a hledáním sebe sama. Řekli jsme si, že vesmír propojíme i s názvem desky. Pak se to všechno nabalovalo. Nechali jsme si ušít vesmírné obleky, chystáme vesmírnou show, kde bude všechno blikat. Měli jsme i starý přebal alba, na kterém chyběla ta lodička, a někdo nám řekl, že tam nevidí prvek, který by ho zaujal. Díky jednomu textu, kde zpíváme „nech mě plout proti proudu“ nás napadla lodička, jež symbolizuje kapelu, která pluje vesmírem a neví, jakou cestou se vydat.

Koho máte na desce za hosty?
Štěpán: V písničce K pyramidám zpívá naše kamarádka Karolína, jež na předchozím albu zpívala už písničku Meziměsto.
Petr: Jako producenta tam máme Honzu Balcárka z kapely Light & Love, který nám pomáhal s melodiemi a harmoniemi ve zpěvu a také si tam střihl pár vokálů. Pak nám ještě pomáhal sbor v Novém Jičíně, jejž dal dohromady právě Honza, a zní to fakt dobře.

Myslíte si, že jste se touto deskou jako kapela našli?
Štěpán: Když má někdo kapelu a snaží se něco vytvářet, tak se pořád hledá a snaží se to někam posunout. Teď máme pocit, že jsme to udělali nejlépe, jak jsme mohli, že jsme se našli v tomto čase a v tuto chvíli, ale je jasné, že za dva roky budeme nad věcmi přemýšlet a dělat je jinak. Není to o tom, že jsme udělali album a budeme ho dělat už jenom takhle. Je to o tom, jak čas plyne a věci se posouvají.

6. května křtíte desku v ostravském planetáriu. Měli jste tip i na jiná místa, nebo jste si řekli, že když je koncept alba vesmírný, tak to bude v planetáriu?
Štěpán: Řekli jsme si, že když už ten křest děláme, tak na jakém jiném místě než v planetáriu. Zkontaktovali jsme se s různými planetárii, to ostravské je nám nejblíže a nakonec se ukázalo, že je to nejlepší volba, co se týče vstřícnosti. Narazili jsme tam na lidi, kteří se pro to nadchli a dali nám spoustu nápadů, co s tím křtem udělat. Chystáme speciální animace, jež se budou promítat nad hlavami diváků. Bude to audiovizuální show se vším všudy.

Kmotrem desky bude robot. To také není úplně obvyklé.
Petr: To byla jedna z těch věcí, která se nabalila jako sněhová koule. V planetáriu jsme zjistili, že s nimi spolupracuje jedna firma, jež jim dodává techniku. Mají robota, který dokáže pomocí programu mluvit nebo hrát na klavír, jediný, co nedokáže, je chodit. Řekli jsme si, že když už tohle děláme, tak se vším všudy, a ukážeme lidem další zajímavou věc.

Na podzim jste měli turné s kapelou Mirai, které bylo úspěšné a na hodně místech i vyprodané. Plánujete ho zopakovat?
Štěpán: Tenhle koncept zopakujeme ještě na dvou koncertech pod širým nebem. Ve Vratislavicích u Liberce a v Sokolnici u Brna, kam si nás kluci pozvali. Do budoucna se ničemu nebráníme, protože zvlášť s Mirai to byla vždycky hrozná sranda. Na podzim bychom ale rádi jeli turné sami za sebe.

Narazili jste na kluky z Mirai a Light & Love, kteří jsou z Moravy a Slezska. Čím to, že je teď tolik kapel z tohoto koutu země tak populární?
Petr: Skupin tam není tolik, co v Praze, takže kapely na Moravě se snaží dostat do povědomí i pražských vydavatelství a na koncertech v hlavním městě. Pro každého, kdo na Moravě založí kapelu, je sen zahrát si jednou v Lucerně. Když jsme to udělali my, tak jsme jeli dvěma osobáky, dostali jsme pět set korun honorář a na cestě zpátky se porouchalo Tomovo auto a byli jsme v tom minus devět tisíc. (smích)
Štěpán: Kapely u nás jsou trošku cílevědomější, a když se do něčeho pustí, tak mají větší touhu dotáhnout věci do konce a někam se dostat.
Petr: Když žiješ v Praze, tak máš mnohem více možností, co v životě dělat. To na Moravě úplně není. Ostrava teď sice začíná docela žít, ale třeba u nás v Havířově se toho moc dělat nedá.
Štěpán: Nemyslím si, že je to tím, že je u nás méně možností, protože to by znamenalo, že všichni lidé z Moravy, kteří se něčemu věnují, musejí být mnohem lepší než lidé z Čech. Ta nerovnost je jen v hudbě. Možná je to poetikou toho kraje. Je spousta důvodů, čím to vysvětlit, ale žádný není přesný a zároveň je něco na každém.
Petr: Každopádně tuto otázku dostáváme hodně často a nikdy jsme se tolik nerozpovídali. (smích)

Autor: Barbora Turková

Pekař: Nečekám díky a na urážky jsem zvyklý

Pekař: Nečekám díky a na urážky jsem zvyklý

Petr Štolba alias písničkář Pekař o sobě dal minulý rok vědět deskou #Pekař. Na podzim společně se spřátelenou kapelou Rybičky 48 zmobilizoval fanoušky, aby pro něj hlasovali v poslední době nepříliš populární anketě Český slavík. Uspěl, a i když se jako objev necítí, je za ocenění rád. V únoru a březnu budou moci zájemci navštívit jeho první samostatné turné, na které si pozval jako hosta zpěváka Jakuba Děkana.

Vyhrál jsi Českého slavíka v kategorii Objev roku, otevřeně jsi fanoušky vyzýval k hlasování. Jak se k tomuto ocenění stavíš?

Ocenění si vážím, jsem rád, že jsme sami sobě dokázali, že když něco chceme, dokážeme vyburcovat lidi a jsme schopni všichni pracovat jako tým. Děkuji moc všem, co mi pomohli.

Cítíš se jako objev tuzemské scény? Působíš na ní více než čtyři roky.

Nevím, jestli jsem objev tuzemské scény, už to spojení slov mi přijde vtipné. Ale jsem rád, že si někdo všiml, že něco dělám.

Svou děkovnou řečí jsi narážel na kapelu Ortel. Jak na ni reagovali lidé?

Já jsem předně svou děkovnou řečí hlavně narážel. Je mi jedno, jestli se někomu má řeč líbila, nebo ne. Nečekám díky a na urážky jsem zvyklý. Řekl jsem to, protože jsem to v té chvíli chtěl, a tak je to správně. Jestli to někomu vadí, jeho boj. Chci, aby za mě víc mluvila muzika než tohle.

Na Akustické kamarádi tour, které jsi jel s přáteli z Rybiček 48, už jsi vystupoval s vlastní kapelou. Jak jsi ji sestavoval? Můžeš nám ji trochu představit?

Ondra Soukup je základní kámen celého Pekaře. Je to kameraman, kterého obdivuji za to, jak se umí vyrovnat s každým problémem. Na cajon se naučil z internetu, takže tenhle borec s vousem až na zem musel být členem mojí kapely. Druhým je Cágo, to je zjednodušeně basák a magor.

Zazněly na zmíněném turné i nějaké nové skladby?

Na turné zazněly ověřené písničky, ale i nové věci jako například Bigamista. Písničku si lidi zpívají automaticky, i když vlastně vůbec neznají slova. Je to taková podprahová sračka.

Tour byla v podstatě vyprodaná. Jaké zkušenosti sis z něj vzal a na co budeš nejraději vzpomínat?

Zkušenosti? Nevím. Já už toho s kluky stihl sjet dost, ale je fakt, že tohle turné bylo neskutečné. Asi bych vypíchl to, že ne vždycky mohu dát na svůj názor v tom, jestli se lidi baví, nebo nudí. Někdy se to nedá odhadnout, protože ten na pódiu to vidí jinak.

Tažení s Rybičkami 48 jsi zakončil před Vánoci v Lucerna Music Baru v rámci tour 100ERÉ DÍKY. Jaký koncert byl?

Praha byla skvělá, ale musím říct, že Brno bylo taky brutální v tom, že to byl první koncert z těch tří a ty lidi byly opravdu nejdál. Každý z těch třech koncertů měl ale svoje plusy.

Na co se teď chystáš? Možná už je načase jet samostatné turné.

Svoji samostatnou tour pojedu už v únoru. Začínáme 17. února a sekundovat mi bude můj kamarád Kuba Děkan, jehož jsem poté, co jsem vyhrál Objev roku, pasoval na Objem roku. Je to člověk, kterého miluji za to, jaký má humor nejen na ostatní, ale hlavně na sebe. Naše turné se jmenuje MALÝ VELKÝ TOUR podle fotky, co náhodně vznikla po koncertě v Brně. Moc se těšíme. Na lidi máme přichystané malé a i velké překvapení.

Text: Šárka Blahoňovská

Smola a hrušky: Nerozpadli jsme se, můžeme rekapitulovat

Smola a hrušky: Nerozpadli jsme se, můžeme rekapitulovat

Přestože je mnozí považují za mladou kapelu, slovenská parta Smola a hrušky je na scéně už dvacet let. Zásadní výročí oslaví příští rok dvaceti koncerty na Slovensku, novým albem, knihou a filmem. Aktuálně bodují sarkastickým videoklipem k písničce Profesor Lásky, která se objeví na chystané sedmé řadové desce.

Váš aktuální klip k písni Profesor Lásky je poměrně romantický, což je na vás docela neobvyklé, máte většinou zábavné videoklipy.

Spoko: Je takový romantický, to je pravda. Je to způsobené hlavně tématem písničky, jež je o tom, jak jsme všichni romantičtí, a to hlavně na začátku vztahu. Chtěli jsme udělat videoklip z prostředí svatební veselky, která ale na druhou stranu nekončí úplně romanticky, ale takový je život. Jsou tam pěkné záběry Slovenského ráje.

Ján: V klipu je zachycena svatba, jež se koná na východním Slovensku, kde je známo, že pořádná zábava není, dokud se tam lidé neopijí a nepobijí.

Videoklip vychází z vlastních zážitků, nebo jde jen o zrealizování nějakého nápadu?

Spoko: Jeden náš kamarád se v sobotu ženil a v pondělí už se zase rozváděl. Takže je to na motivy toho příběhu. Při realizaci klipu se nám stalo, že jedna slečna, která v tu chvíli byla ubytovaná na hotelu, kde jsme natáčeli, se ptala, proč hrajeme na svatbě pořád jednu a tu samou písničku. Časem narazila na náš videoklip a až pak zjistila, že to bylo jeho natáčení. Myslela si, že to byla skutečnost a Profesora Lásky tam hrajeme dokola schválně. Tak má naše fanynka pěknou vzpomínku na to, že tam byla a viděla takovou neobyčejnou svatbu (smích).

O kom tedy je Profesor Lásky?

Spoko: Ta písnička je o všech. Není vyloženě svatební, ale spíš o tom, že na začátku vztahu jsme všichni dokonalí, úžasní a nejlepší, zkrátka profesoři lásky.

Když skládáte, píšete většinou o zážitcích konkrétních lidí, nebo obecně?

Spoko: Všechno je o nás nebo o lidech, které známe, a někdy jsou inspirací i knihy, jež právě čtu. Hodně příběhů vychází z nás, některé komentují společenské či politické události, které se nás dotýkají. Například písnička Za Rodinu vznikla v čase, kdy bylo na Slovensku referendum o tom, či se můžou brát lidé stejného pohlaví, zda-li mohou adoptovat a vychovávat děti osoby stejného pohlaví a podobně. Referendum polarizovalo společnost a když jsem viděl, jak někteří kvazi křesťané by pro svou pravdu byli schopni ukamenovat lidi, co si myslí opak, tak jsem nemohl dělat nic jiného než napsat ironický song, který bude také na novém albu a který se těší u fanoušků velké oblibě.

Ján: Ta písnička vychází sice z vlastní zkušenosti, ale snažíme se to vždy napsat tak, aby se v té situaci našel každý člověk.

Spoko: Teď jsi to řekl opravdu nádherně!

Ján: To jsem šťastný, mám na to školu (smích).

Vyjadřujete se radši přímo slovy, nebo hudbou?

Spoko: Radši hudbou. Nepíšeme politické statusy ani nic podobného. Když se řeší nějaká kauza, tak ji třeba zhudebníme, a když je potom písnička oblíbená, tak jsme rádi dvojnásobně.

n: Písničky všeobecně, a i ty o politice, děláme tak, že mají kolikrát dvojí smysl. Například song Som Najebaný je pro mnoho lidí o chlastu, ale ty chytřejší vědí, že je o politice.

Profesora Lásky začala hrát i nějaká rádia, což je u nás i na Slovensku vždycky úspěch.

Spoko: Je to docela dobré, jsme rádi, když si nás rádia všimnou a hrají nás. Pro mně jako autora je to určitá forma ocenění .

Avizovali jste novou desku. Na kdy plánujete její vydání?

Spoko: Do konce roku jsme si dali takový neoficiální termín, že bychom chtěli sedmé studiové album dokončit. Finálové fáze jsou vždycky nejtěžší, ale chtěli bychom, aby to vyšlo na Valentýna 14. února 2017. Na novém albu budou písničky, které lidé už znají a nebyly ještě na žádné desce, jako Profesor Lásky, Mary, Televízne Noviny nebo Čierny Biely. Budou tam i nové písničky, které ještě nikdo nikdy neslyšel, ani my sami jsme je ještě neslyšeli, protože jsme je ještě nedokončili.(smích)

Ján: Zrovna dnes jsme jeli do Prahy šest hodin a celou cestu jsme řešili právě nové písničky, jejich texty a aranže, třeba kde v nich budou trubky.

Spoko: S tím se dá zabavit, to je jak Scrabble. Pořád vymýšlíš něco nového.

n: Někdo hraje The Sims na počítači a my si skládáme hudbu.

Novinka vyjde po pěti letech, to je v současné době na desku docela dlouho. Jaké další novinky máte v plánu?

Spoko: Docela jo, ale tím, že pořád děláme dvě až tři nové písničky a klipy do roka, tak jsme stále fanouškům na očích. Vědí, že se neflákame. Příští rok od půlky února začíná naše slovenské turné o dvaceti koncertech ke dvaceti letům naší existence, které oslavíme taktéž příští rok. Začínáme ho v Bratislavě 16. února a momentálně řešíme i termíny podzimního turné v Čechách. Nejbližší koncerty v roce 2016 v České republice jsou tak 9. prosince v Jeseníku a den poté v Českých Budějovicích. V létě budeme hrát festivaly na Slovensku a v Čechách a chceme vydat i knihu o naší kapele. Měla by tam být trocha historie, jak jsme vůbec vznikli a k tomu se vázající vtipné i smutné historky z naší existence. Máme to rozepsané, tak uvidíme. Chystáme i film, který možná za rok bude venku. Bude o vztahu hudby a sportu.

To jsou docela velké projekty a plány.

Spoko: Tak snažíme se, abychom se nenudili.

n: I nová trička teď máme, potítka. Jsme sice muzikanti, ale musíme dělat i mnoho jiných věcí.

Spoko: Připravujeme také nové spolupráce, některé z nich jsou už hotové. Zanedlouho vyjde nový singl a klip s Mariánem Čechovským, to je takový slovenský šoumen. S Colectivem řešíme spolupráci už půl roku, ale nedávno jsme si volali a vypadá to, že už bychom to mohli dokončit. Některé písničky jsou v procesu i dva, pět nebo patnáct let od prvotního nápadu.

n: Někdy písnička čeká, až na ni dozraje čas. Máš nějaký nápad, ale prostě nejde dokončit. Nevýhoda rozpracovaných věcí je pak v tom, že nevíš, co dokončit dřív.

Hodnotíte už těch dvacet let, co Smola a hrušky fungují?

Spoko: Tento rok jsem neřešil to, co bylo, ale to, co bude. Ještě jsme se nebavili o těch nejlepších nebo naopak nejhorších věcech, které jsme za dobu existence kapely udělali. Nerozpadli jsme se, což je základ na to, abychom mohli rekapitulovat. Konstruktivně přemýšlíme o tom, co se dá zlepšit, řešíme technické ci, třeba jestli dáme do zkušebny nové koberce, nový aparát a podobně. To jsou věci, jež fanoušci nevidí.

Pamatujete si první koncert?

Spoko: Já si ho pamatuju. Zrovna máme zkušebnu na místě, kde jsme měli první koncert, ve Spišské Nové Vsi, což je dost zajímavé. Těch dvacet let od něj uplynulo strašně rychle. Když se člověk ohlédne zpět, tak vidí jen to dobré. Působíme sice dvě desetiletí let, ale pořád jsme bráni jako mladá kapela, která je fresh. Některé kapely už po pěti letech pověděly všechno a už nejsou zajímavé. Pro některé lidi jsme už možná ohraní, pro další zase noví a stále nás to baví. Chodí na nás mladí lidé a na Slovensku máme teď asi deset studentských akcí, imatrikulací. Na to se velmi těším.

Co pro vás bylo za dobu fungování nejzásadnější?

Spoko: Vznik. Protože kdybychom se nedali do kupy, tak by asi nic nebylo. Začátky byly zajímavé i v tom, že nebylo tolik hudebních nástrojů a informací. Dnes je vše dostupnější – technika, studio a tak dále. Peníze jsou stále potřebné, ale deska se dá natočit i v obývaku. Všiml jsem si, že v Bratislavě i Praze jsou takové zkušebny, které vypadají jako hotel, za každými dveřmi se zkouší. To jsme my nezažili. Rozdíly jsou také v tom, že se změnila forma distribuce. Tenkrát byly kazety, cédéčka už jsou sběratelskou záležitostí. Vše se v hudebním odvětví mění a je třeba sledovat to, co trh chce, abychom se v tom neztratili. Kapely, které to nezvládly, třeba nepostřehly, že existují sociální sítě, se pak diví, že na ně nikdo nechodí.

Kterou dobu v tomto ohledu vnímáte jako lepší? Současnost, která je otevřená, nebo ta devadesátá léta?

Spoko: Já mám rád každou dobu a těžko porovnávat neporovnatelné. Myslím, že dnes je potřeba pracovat víc jako kdysi, protože není třeba tolik peněz, aby skupina vydala skvělé album. Na druhé straně je o dost větší konkurence, a tak musí kapely víc pracovat hlavou – na písničkách, na marketingu a všech věcech okolo. I my jsme nikdy nepracovali tolik jako teď. Tenkrát stačilo, aby kapela měla dobrého vydavatele, který dal písničku do telky nebo do rádia. A co se týká zábavy, kdysi byla hudba spolu se sexem jednou z mála forem zábavy. Teď je mnoho sociálních sítí, časopisů, televizních programů, videí, filmů, her, laser game a podobně. Zaujmout mladého člověka je těžší.

Nevím, zda to vnímáte u vás na Slovensku, ale v Čechách teď zažívají boom kapely, které do pár let vyšumí a už o ně nikdo nemá zájem.

n: I u nás na Slovensku se to stává, vše ukáže čas.

Spoko: Žijeme v době konzumu. Koupíš, použiješ, vyhodíš. To se týká i vztahů. Zaujmout lze rychle a je na každé kapele, jak se k tomu postaví a zda vydrží. Může uletět na tom, že je slavná a nemít potřebu jít dál. Ti, kteří to dělají s láskou, jsou většinou úspěšní po dlouhá léta.

Text: Barbora Turková, Šárka Blahoňovská

Foto: Katarína Orešanská

Rozhovor vyšel v prosincovém čísle magazínu HelpMusic.

Jelen: Vlčí srdce je o návratu ke kořenům

22 Listopad, 2016 Rozhovory
Jelen: Vlčí srdce je o návratu ke kořenům

Před dvěma lety vtrhli na tuzemskou hudební scénu s hitem Magdaléna a od té doby jsou miláčky publika. Sedmičlenná kapela Jelen vydává 7. října novou desku Vlčí srdce, kterou uvozuje novinka Klidná jako voda. Skupina vyráží na podzimní turné, kde ji doprovodí nejen zpěvačka Kateřina Marie Tichá, ale také David Stypka s kapelou.

Číst dál

Lenny: „Můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě“

22 Listopad, 2016 Rozhovory
Lenny: „Můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě“

Mnozí ji znají jako dceru zpěvačky Lenky Filipové, někdo díky jejím singlům Hell.o nebo My Love. Talentovaná zpěvačka Lenny má za sebou vydání debutové desky Hearts, která si vede v prodejnosti i recenzích víc než slušně. Lenny k ní v říjnu odstartuje první turné.

Číst dál

Thom Artway: „Rád bych ukázal, že nejsem jen rozjuchaný“

Thom Artway: „Rád bych ukázal, že nejsem jen rozjuchaný“

Po úspěchu singlu I Have No Inspiration, u kterého málokdo tušil, že za ním stojí Čech, přišel Thom Artway s prvním albem Hedgehog. Kdo čeká atmosféru a náladu první vlaštovky, bude překvapen, protože tento mladý písničkář se cítí spíš v baladách, ačkoliv jen o nich jeho nahrávka není.

30. září ti vyšla debutová deska, její vydání jsi ale avizoval už na jaře. Proč došlo k časovému posunu?

S kapelou jsme mysleli, že to všechno stihneme nahrát v zimě, bohužel se to nepodařilo, materiál na to nebyl nachystaný. Takže jsme zvolnili, ostatně nebyl důvod spěchat.

Netlačil vás deadline?

Nikdo mi žádný nedal, za což jsem rád, i když občas je to dobré, protože nejlepší inspirace je, jak říká rád Vlasta Redl – termín a utracená záloha.

Tvůj první singl I Have No Inspiration je už rok a půl starý. Věděl jsi v době jeho vydání, že chceš stvořit desku?

Už v roce 2013 jsem vydal EPčko Still Standing in the Unknown o třech věcech a od té doby jsem si tak skládal, ale věděl jsem, že to chci uzavřít deskou, aby všechno dávalo smysl. Jsem deskový typ. U kapel mě baví singly, na jejichž základě si pak chci poslechnout album.

Máš některé věci z EP i na debutu?

Jsou na něm dvě věci z EP, Sun is Colder a My Heart Won’t Bleed, které jsem přehrál a změnil. U Sun is Colder, která je pomalá, jsme hráli na koncertě naši verzi, kdy ji zpívali s námi lidi, čímž jsme trošku změnili gradaci. Chtěli jsme to na to cédéčko přenést, takže jsme ji upravili a od poloviny do konce zní jinak. Druhou píseň jsme přehráli na kvalitnějších nástrojích.

Jak dlouho jsi sbíral materiál na desku?

Za poslední půlrok jsme napsal tak dvě věci (smích). Hodně jsem si skládal do šuplíku, ale když jsem vydal I Have No Inspiration, tak jsem ještě moc věcí napsaných neměl. Možná tak pět, přičemž na desce jich je jedenáct.

Tvůj druhý singl Blind Man už neměl tak výrazný úspěch.

Neměl, protože s I Have No Inspiration se mi podařilo něco, co se člověku možná už nepodaří. Co si budeme říkat, nikdy není jednoduché udělat druhý singl, zvlášť potom, co se povedl ten první. Nicméně s Blind Man jsem spokojený, i když samozřejmě není tak hitový ani chytlavý jak moje první věc.

Nepociťuješ na koncertech, že každý čeká jen na tu notoricky známou píseň, kterou ses dostal do povědomí?

Jak kde, podle toho, kde hraju. Na akcích pro mladé lidi to nemám jednoduché. Zpívám anglicky, mám jednu známou písničku a zbytek pomalý, písničkářský. Jednodušší je to na festivalech, kde lidi jdou přímo za žánrem. Na Colours of Ostrava to bylo super, tam jsem se cítil dobře. Přišlo na mě dost lidí. což mě překvapilo. Vnímám to tak, že stojím trošku na hraně – I Have No Inspiration je spíš mainstream, písnička s Markétou Irglovou, kterou mám na albu, nikoliv. Ale to balancování mě baví, i když samozřejmě člověk se nezavděčí každému.

Desku jsi nahrával s kapelou. Jak to máš s koncerty? Vystupuješ sám, nebo s dalšími muzikanty?

Vystupuju sám, ale když můžu, tak i s kapelou. Na větších pódiích se cítím líp s kluky za zády. Když hraje člověk sám ty anglické věci na velkém pódiu, není to mnohdy jednoduché. Sám s kytarou se cítím dobře v menším prostoru, kde nikdo ani nemukne, to je pak jednodušší, ale zároveň složitější v tom, že zpívám anglicky.

Proč sis vlastně angličtinu zvolil?

Když jsem začal v šestnácti pořádně poslouchat hudbu a učit se na kytaru, jednalo se o devadesát pět procent anglických věcí a minimum českých a to ve mně zůstalo. Snažil jsem se zpívat jako originál, až jsem úplně zapomněl zpívat česky. Zůstal mi i anglický akcent, kterého se nemůžu zbavit. Což je asi v pořádku, člověk nemůže chtít všechno. Barva hlasu, když zpívám anglicky, je jiná, než když zpívám česky, taková příjemnější. Taky není úplně jednoduché napsat písničku v češtině, co si budeme povídat. Když člověk napíše blbý text v angličtině, tak to mnohdy projde, ale čeština ti to neodpustí.

Máš nějaké české texty?

Mám, v šuplíku. Nebráním se jim, čeština je krásný jazyk. Kdo umí napsat písničku v češtině a k tomu krásně zpívat, to je pak výhra. Já si na to teď netroufám a ani na to nemyslím.

Zmínil ses o písni s Markétou Irglovou. Na desce máš i jiné zajímavé hosty. Můžeš nějak odůvodnit, proč sis je vybral?

Markéta Irglová mi hostuje na Time to Think it Over, která je pomalá, ostatně jako většina mých písniček, a když jsem ji hrál, říkal jsem si: „To je duet, to by bylo dobré, kdyby někdo zpíval se mnou.“ Markétu poslouchám od filmu Once, který miluju a hodně mě inspiroval. Říkal jsem si, že bych byl moc rád, kdyby si zazpívala se mnou právě ona, tak jsem jí napsal a ona mi odepsala, že jo, že je to pěkná věc a že si ji se mnou ráda zazpívá. Co se týče dalších hostů, producent Lukáš Chromek mi na album jako boss nahrál kytary, Terezie Kovalová zase hraje na violoncello. Míša Charvátová – Maella, zpívá ve dvou písničkách, protože má krásný, v Česku nevídaný hlas a super angličtinu. Potkal jsem ji na ulici tři roky zpátky, možná mi tam dokonce hodila nějakou tu dvacku (smích). Říkala, že zpívá taky, že si někdy můžeme zazpívat. Pár měsíců poté jsme nazpívali cover To Love Somebody od Bee Gees, hlasově nám to sedlo. A já jsem věděl, že pokud budu dělat desku, tak Míšu tam chci a budu mít.

Většina tvých skladeb je v pomalejším tempu. Skládáš tak automaticky? Nebo se snažíš o rychlejší věc, která nakonec skončí jako balada?

Ano, tak to většinou bývá. Že bych psal pomalou věc a napsal rychlejší, je výjimečné. Ale ty pomalé písničky mě dělají šťastným a příjemně naladěným a to i na koncertech. Neříkám, že kdybych si měl dneska sednout a zítra mít hotovou rychlejší písničku, že by to nešlo, ale už by to bylo nucené. Když mám problém, tak se z něj vypíšu, takže je to většinou pomalé. Radostný problém není, kéž by byl (smích).

S kytarou jsi toho hodně procestoval. Jak tě napadlo vyjet za hranice?

První takový výlet do zahraničí jsem podnikl do Austrálie. Tenkrát jsem moc nevěděl, co dělat nebo do čeho píchnout. Hrál jsem u Lennonovy zdi a přišla tam za mnou skupinka Australanů, která mě pozvala na pivo do hospody. Získal jsem tam kontakt na jednoho Inda, který žije v Austrálii, tak jsem se zeptal, jestli bych u něj nemohl bydlet. Bylo úplně neuvěřitelné, jak jsme se skamarádili, strávil jsem tam krásný půlrok života. Nic moc jsem neřešil, všechno jsem měl tak nějak na háku (smích). Zpíval jsem na ulici, pil jsem kafe a nic moc nedělal. Podíval jsem se do různých míst a potkal tam další zajímavé lidi, kteří mě bavili. Takže to byl výlet, který se fakt vyplatil.

Lze říci, že jsi většinu důležitých kontaktů získal právě díky buskingu?

Je to tak. Třeba tu Míšu Charvátovou bych nikdy nepoznal, kdybych nehrál na ulici. Do Austrálie bych nejel, kdybych nepotkal tu skupinku a neřekl si: „V zimě je tam teplo, tak jedu“ (smích). A tak to má být. Myslím si, že to je ta cesta. Je to víc obohacující, než se na někoho spoléhat.

Hraješ ještě v Praze na ulici? Svazuje tě nějak vyhláška, která busking omezuje?

V Praze je to tak, že asi v roce 2012 byl busking úplně povolen až na nějaké zásadní ulice v centru. Pak to zase zregulovali a teď dosáhli toho, že např. od dvanácti do jedné se může hrát na Malé Straně, ale ve stejné době musí být na druhém břehu Vltavy klid. Takže to nemá logiku a místo regulace je to spíš likvidace buskingu. Já sice stejně nehraju víc než hodinu, ale je mi to blbé vůči ostatním buskerům, co přijedou ze zahraničí. Ale furt se smí hrát, což je fajn. Když nemám moc koncertů, tak hraju v hlavním městě třeba třikrát do týdne.

Kromě buskování tě teď čeká první větší turné.

Pojedu na tour k desce s duem Light & Love. Začínáme 14. října a končíme 4. prosince. Je to taková první zkušenost, samostatné turné… jsem na to zvědavý. S kluky jsme kamarádi, já mám rád jejich hudbu a oni tu moji. Ty desky jsou ale jiné. Já jsem už jejich album slyšel, je ryze popové, producentsky dotažené. To moje zase více písničkářské.

Chystáš už další singl?

Teď jsem nahrával klip k písničce Conformity, kterou jsem nazpíval právě s Míšou Charvátovou. Je to opět pomalá, smutná věc. Rád bych ukázal, že nejsem jenom takový rozjuchaný jak v I Have No Inspiration, aby s tím lidi počítali, když už by chtěli na můj koncert jít. Což si myslím, že je správný směr. Pak mám v záloze ještě jednu veselou věc, která je potenciálním singlem. Na desce je víc rychlých věcí, asi pět, to se zase nebojte, že si poslechnete jen pomalé. Uvidíme, jak ji lidi přijmou.

Text: Šárka Blahoňovská

Foto: Andy Owl (2x) a Martin Drahonovský

publikováno se svolením magazínu helpmusic.cz

Všichni Svatí: Nová deska vznikla na kapelní dovolené!

25 Březen, 2016 Rozhovory
Všichni Svatí: Nová deska vznikla na kapelní dovolené!

Kapela, která se poslední dvě sezóny dostává do povědomí českého publika, vyráží na společné turné se skupinou No Name.  Všichni Svatí odehrají na jaře spolu s jednou z nejpopulárnějších slovenských skupin po celé České republice a části Slovenska. Koncertní turné bude navazovat na vydání jejich druhé studiové desky, která vyjde v půli března roku 2016. Deska vznikala ve spolupráci s producentem Gerrym Leonardem (producent Suzanne Vega, David Bowie nebo Čechomor) a Kevinem Killenem (Shakira, U2, Peter Gabriel) v holandském studii Wisseloord. Na naše otázky odpověděl zpěvák a textař Honza Dvořák.

Číst dál