Dlouhý a poměrně obsáhlý e-mail Štěpána Fadrného dorazil do redakční pošty během dnešního večera. Pro úplnou autentičnost textu jej ponecháváme pouze s drobnými stylistickými a gramatickými změnami „tak jak je“.

Celá mánie Rammstein u mě začala asi ve 13 letech, ale nebyl jsem, jak by si mnozí představovali nějaký ortodoxní fanoušek Rammsteinů. V té době jsem chodil do závodního plavání, kde většina kamarádů poslouchala právě Rammsteiny. Já jsem byl asi poslední, koho to nějak chytlo. Spíš to bylo z vnitřních pohnutek zapadnout do kolektivu. Nicméně jsme je poslouchali vesměs v autě, když jsme jeli na závody. S mým tehdy nejlepším kamarádem jsme po škole sledovali videa a koncerty a neuchvátila mě ani tak hudba, kromě alba Mutter (v té době přelomový album od Rammstein). Uchvátily mě hlavně jejich pyromanské show kde jsem viděl, jak se mlátí do hlavy, skáče po podiu a bylo to maximálně nespoutaný tvrdý a zároveň hrozně hluboký. Na koncertě jsem snad nikdy nebyl, originálku jsem si taky nekoupil. Každopádně v roce 2004 jsem jel na svuj poslední tábor, kde probíhala soutěž pro nás táborníky Superstar! Tak jsem se přihlásil za svůj oddíl (v té době televizní Superstar vyhrala Aneta Langerová). Nic jsem neměl nacvičené, jen jsem si stoupl před asi šedesát lidí, nebo spíš dětí a spustil jsem svou improvizaci Rammstein – Die sonne! Celý tábor se málem počůral smíchy. V té době jsem rád bavil lidi všelijakými možnými blbostmi a tohle byl vrchol. Pak jsem jel ještě na pár ozdravných pobytů s alergií do Černé hory, kde byla taky takova Superstar, ale bylo tam už bylo cca šest set dětí a jmenovalo se to Mořský koník. Takže úspěch pobavení se mi osvědčil, a tak jsem si uvědomil, že s takovou blbostí dokážu rozesmát kde koho, což mě nesmírně těšilo, ale furt to byla jen sranda. To byl rok 2005. Do roku 2007 jsem to už jen párkrát zopakoval na nějaké party, nebo narozeninách a už jsem to měl docela zažitý a úspěch a smích byl furt stejně intenzivní:-) V roce 2007 jsem byl s mámou na dovolené a když jsem se vrátil, sedl jsem hned na net a na Seznamu byla reklama „přihlašte se do Superstar“! Nudil jsem se a tak jsem to jen tak vyplnil (bylo tam co posloucham a tak), jelikož mám rád hudbu, tak jsem na pár otázek odpověděl, odeslal a vzápětí mi přisel email, že jsem byl vybran do Superstar, ať tedy přijedu na casting. Byl jsem z toho hotový! Našim jsem to řekl,ok v pohodě, co tam budeš dělat? A úplně první myšlenka byla ta, že fakt půjdu normálně zpívat. Tak jsem asi týden zkoušel zpívat Otherside od RHCP, jenže jsem zjistil, že asi nejsem úplně dobrý zpěvák a udělat si jen tak ostudu kvůli tomu, že neumím zpívat, na to jsem měl na svůj věk aspoň malou soudnost. Tak mi tak vrtalo hlavou, co tam budu dělat a pak mě napadlo, co kdybych zkusil pobavit víc lidí, než jen nějakou chásku venku, nebo na táboře.

Proč si neudělat srandu z celého národa?

Našim jsem to řekl, co tam budu dělat, ale moc to nebrali vážně. Poslali mi pozvánku kde stálo, že musíme umět i nějakou českou písničku. Tak jsem přemýšlel o písničce, kde by se hodily mé (Lindmannovy) kreace. Cocotte minute byla jasná volba, i když to nebylo to hlavní. Přijel jsem a vzal jsem si s sebou ještě ty kalhoty, co mi máma koupila v sekáči! To strhnutí kalhot jsem už jednou viděl ve filmu Jackass (Party boy), tak jsem je vzal s sebou jako malé zpestření. Nicméně když jsem stál v té hale plné zpěváků, všichni na mě koukali jako na debila, ale co. Měl jsem to v pi**. Na záchodě jsem potrénoval pár kreací a šel na řadu! Všichni zpěváci vycházeli s kartičkou Ne a byli out, prostě je vyhodili. S tím jsem taky počítal, jenže co se nestalo, řekli mi, že jsem na ně udělal dojem a když jsem vyšel s tou kartičkou ano, všichni byli paf! Chtěl bych jen podotknout, že v té první porotě seděli úplně neznámí lidi, nějací producenti asi, nebo co. (Superstar je řešena tak, že úplně první porota, před kterou jdete je vyhazovací komise, aby hlavní porotci přeci jen neměli tolik práce pozn. editor) Takže jsem přijel za týden znovu před hlavní porotu. Tam už se se mnou nemazlili a tím to skončilo. Když jsem vylezl ven, vypadalo to, že jsem zklamaný, ale spíš jsem nevěděl, co si mám myslet. Asi vůbec nic. Takže pak jsem už jen čekal, co se stane. Pak přišla první reklama a už jsem věděl, že to nebude jen tak. Pozvali mě na poslední finále do přímého přenosu Superstar, kde jsem vyhrál Hvězdnou pěchotu asi o 33 hlasů (asi jako moje třída z gymplu). V době kdy jsem tam šel, jsem byl asi v druháku. No a pak už to šlo ráz naráz. Rodiče úplně nadšeni nebyli, hlavně táta, ale rozchodil to. Pak jsem asi 3-4 měsíce jezdil po republice po různých diskotékách, kde jsem dělal vlastně to samé v TV a k tomu nějaký pofiderní Beatbox. Rammsteiny jsem nikdy nějak extra neposlouchal, krom těch 13-15 let. Největším paradoxem pro mě bylo, když jsem vystupoval na firemním večírku, kde vystupovali i Chinaski a uváděl to Leoš Mareš. Tak když Chinaski dohráli a já vylezl na podium a začal jsem, měl jsem najednou publikum, kde nikdo netancoval, jen zíral, fotil a smál se. Bylo to přijemné, samozřejmě. Žádné stránky jsem si nezakládal, nikam jsem se necpal, jen jsem čekal, co přijde. Někdy to bylo horší, někdy lepší, každopádně tak jakk to přišlo, to zase odešlo. Samo od sebe to najednou vyšumělo a pak po mně občas sem tam štěkl nějaký ten pes, přineslo mi to asi hlavně to, že jsem věděl, že to lidi pobaví a to se mi asi i splnilo. Víc lidí si na mě vzpomene v dobrém, že jsem tam šel ze srandy. Jiní nadávají, že jsem magor a tak, ale jak můžou, když mě neznají? Nikde už nevystupuji, nikde se už do hlavy nemlátím a když to po mně někdo chce, musím se mu omluvit. Teď už to dělám jen vyjímečně, max. pro kamarády, nebo pro kšeft:-D s nadsázkou řečeno. Plno lidí si na mě dnes už nevzpomene a neví, že to jsem já, ale když občas s potěšením začnu mluvit o tom, jestli neznají toho kluka, co se mlátil do hlavy, 99% ví, začnou se smát a přitom se s nimi bavím celou noc a nikdo nic neřeší,až pak. A samozřejmě mě to těší, o tom občas někomu povykládat, ale mnohem víc mě to štvalo, když to po mě každý chtěl. Byly situace kdy to bylo vhodné, jindy zase ne. I když na prvnich tanecnich fakt nevím, jestli to bylo na místě, ale lidi se smáli, takže proč ne:-D Udělat ze sebe blbce, ale vtipně, to chce…. nevím…. Stačí, když bude člověk sám sebou a bude věřit v to, co chce věřit, ovšem důležitá je soudnost. Nevím jak to zakončit. Necpěte se nikam za každou cenu, protože se to nemusí vyplatit. Mně se to vyplatilo. Na občasné narážky jsem si zvykl a teď už je to jen jednou za rok, takže se to dá vydržet:-D Stálo to za to a hlavně jsem snad furt normální. Na to bouchání do hlavy musí být člověk trénovaný!:-D