V prvé řadě bych chtěl uvést na pravou míru fakt, že tímto článkem nemíním dávat najevo jakýkoliv vztek či někoho falešně vinit. Chci jen osvětlit události, které se odehrály 12.6. 2013 na Horním náměstí v Opavě.

Ahoj, jmenuju se Ozzy a zpívám v kapele The Fall of Ghostface. Troufám si říct, že už máme nějaký ten koncert za sebou a já jsem vždy neskutečně rád, když můžu bavit lidi naším skromným metalcorovým cirkusem a nezáleží mi na tom, jestli vystupujeme pro tři sta lidí nebo pro tři. Odjakživa jsem byl smířený s tím, že metalová muzika není všem po chuti a často jsem se setkával s podobnými návaly diskriminace, které jsou určitě známé všem, kdo se v těchto kruzích pohybují. Metal jednoduše není pro všechny. Nikdy jsem však neměl nic proti ne-metalovým žánrům a proti pohodovým lidem, hrajícím muziku, která se mi příčí, jsem nikdy neřekl půl křivého slova. Vždycky jsem se zastával názoru, že muzikanti by měli stát při sobě.

S The Fall of Ghostface jsme se nikdy multižánrových akcí neštítili. Jsme kapela, která se nebojí hrát na akcích nezaměřených ryze na náš styl muziky. Hráli jsme na punkovém festivalu, na nespočtu  old school metalových akcí či na rockových festivalech a vždycky jsme se shledali přinejmenším s pozitivními ohlasy a to hlavně mezi lidmi, kterým byla naše muzika neznámá. Když nám před několika dny nabídla organizace, provozující naši zkušebnu, hraní na dni sociálních služeb jako zástupci naší malé hudební zkušebny, rádi jsme hraní na této akci přijali i s vědomím, že nejsme kapela, která je po chuti každému nebohému smrtelníkovi. Viděli jsme to jako příležitost, jak přímo v srdci našeho rodného města ukázat lidem, že se nebojíme dát najevo svou odlišnost a naopak se jí hrdě pyšníme.  Založili jsme událost na Facebooku, na kterou se k našemu překvapení přihlásilo kolem stovky lidí. Začali jsme se na tento den těšit ještě více. Jako na den, kdy předvedeme první mosh a circle pit na opavském Horním náměstí.

Jak už to ale s každou akcí bývá, vyskytl se nemalý organizační problém. Město si nějak neuvědomilo, že kapely si nemůžou jen prohodit nástroje a hrát hned po sobě, ale musí se taky nazvučit. Což mělo za důsledek asi půlhodinový skluz, který (jak můžou určitě všichni muzikanti potvrdit) není zrovna příjemný. Zvláště, když na vás přišlo takové množství lidí a zvukař po vás metá hromy a blesky. Kapela, hrající před námi s poklidem odprezentovala své dvacetiminutové rockové vystoupení a přišel čas našeho nalodění.
K našemu překvapení nás pan zvukař (na metalovou kapelu) nazvučil opravdu dobře a lidé si venku zvuk pochvalovali. Začátek našeho setu mi na rtech vykouzlil úsměv. Pod pódiem se sešly desítky učtívačů metalové muziky a naše vystoupení si jaksepatří vychutnávali. Opravdu jsem si v tu chvíli říkal: „Jo, dokázali jsme to. Hrajeme na akci města, na hlavním náměstí a pod námi se rozprostírá circle pit jak se patří.“ S vědomím zkrácení našeho herního času jsme k tomu přizpůsobili náš playlist, abychom nikoho neochudili o vyhlášení slosování jakési soutěže. Koncert probíhal na jedničku. Zvuk byl parádní jak venku, tak na pódiu, pod kterým se moshovalo o sto šest a my plní dobré nálady dál ukazovali Opavě, jak se dělá hardcore. Doteď si pamatuju slova, která jsem vyloudil před začátkem třetí písničky: „Podívejte se na nás. Máme dvě ruce, dvě nohy a hlavu. Jsme lidé, stejně jako vy, akorát s malinkatým rozdílem. Máme rádi hardcorovu muziku a ač víme, že vám všem nemusí být naše vystoupení po chuti, nesmírně si vážíme toho, že pro vás tady můžeme hrát a jakékoliv emoce, které si z našeho vystoupení odnesete, pro nás budou nesmírně moc znamenat.“
Uprostřed této písničky si však všímám, že Radim přestává hrát na bicí. Něco se děje. Na pódium přibíhá dramaturg akce a zběsile mává před Radimem rukama, že má přestat hrát. Na náměstí nastalo to nejnepříjemnější ticho, které jsem v životě zažil, po kterém následovalo hromadné vypískávání dramaturga z pódia. Nevěděl jsem, co se děje a tak jsem chtěl lidi ubezpečit, že náš set bude za malou chviličku pokračovat dál. Po prvním slově mi však byl vypnut mikrofon. Těžko říct, co se mi v tu chvíli odehrávalo v hlavě. Ostuda? Zklamání? Hněv? Řekl bych, že od všeho trochu. Magistrát se rozhodl naše vystoupení násilně ukončit a to z důvodu „Velké hlasitosti“. Nevěřícně jsme si na pódiu vyměňovali pohledy. Náš kytarista Mikeš ještě stihl do svého mikrofonu zakřičet: „Metal nikdy neskončí!“ na což mu byl odpovědí burácivý potlesk publika. Když jsem k jeho mikrofonu přiběhl, mistr zvukař mi ho opět vypl.

Najednou byly všechny iluze o vzájemné toleranci odlišností spláchnuty do záchodu, a když jsem shrbeně odcházel z pódia, měl jsem pocit, že jsem ztratil svou víru v lidskou toleranci.

Pokud by byl opravdu překročen povolený limit hluku, není přece problém kapelu od zvukaře ztlumit a nechat ji dohrát své vystoupení. Paní z magistrátu se však oháněla případnými pokutami a slovy, které už jsem popravdě přestal vnímat. Odnesli jsme nástroje z pódia a mlčky seděli v zákulisí, zatímco se na pódium nakvartýrovali pořadatelé akce s vyhlášením jejich soutěže. Když komentátor promluvil do mikrofonu, ozvalo se hlasité bučení a pískot z řad našich fanoušků. Stál jsem v zákulisí a nestydím se říct, že nechybělo málo, aby mi v tu chvíli do očí vhrkly slzy. Lidi stáli při nás a chtěli nás zpátky. Naše město se opravdu ukázalo v tom nejlepším světle. Po skončení našeho vystoupení se náměstí vyprázdnilo a na pódium vystoupila kapela hrající covery Kabátů a Chinaski se svým více než hodinovým setem.

Chtěli jsme všem ukázat, že ač jsme možná trochu jiní než ostatní, nejsme sami a děláme to, co nás baví. Dáváme do toho maximum. Těžko říct, jak se z událostí dnešního dne cítím. Na jednu stranu jsem obrovsky zklamaný za to, že lidi nedokážou pochopit zápal čehokoliv, co jim není po chuti a dokážou se zachovat tak strašně mizerně, a na stranu druhou jsem nesmírně rád za naše fanoušky a kamarády, kteří tam dnes stáli při nás. Naše scéna asi nikdy nebude akceptovaná širokou veřejností, a i když jsme často terčem výsměchu z této strany, je třeba si pamatovat, že je to naše hudba a náš životní styl, který nám nikdy nikdo nevezme. Zbývá jen poučit se z toho všeho a hrát pro ty, kteří naši hudbu ocení. Metal nikdy neskončí!