Na každé recenzi, kterou mám napsat, nenávidím ty začátky. Třeba: „Pražská kapela složená z Nepražáků…“ – ale takových kapel je po Praze asi víc –, nebo: „Eponymní prvotina kapely Lola běží…“ Jedna věta střídá druhou ve své nedokonalosti. Ale nějak se začít musí. A asi už se začalo. Laskavý čtenář už tuší, o čem bude řeč, takže třetí divnou větu nepřidám.
Spíš mě při úvodním poslechu tohohle alba, schovaného v bílém digipacku, vrtala hlavou ta škatulka, do které se muzikanti zařadili. Alternative-pop. A hned mě napadlo, jestli ten alternativní pop třeba není alternativní proto, že nemá hity? Na červeně vyvedeném „nosiči“ jsem ale našel dva, které – dle mého soudu – takové označení snesou. Míním to v dobrém. Jsou to písničky hned po intru, a to Lola a Číslo. První je pěkně zatěžkaná, s velmi zajímavým zpěvem a druhá má – hlavně v refrénu – sílu strhnout ke křepčení. Zbylé skladby cédéčka pak jmenovaným leaderům zdatně sekundují, ale nepředčí je.
Texty neřeší celosvětové ohrožení nesmrtelnosti chrousta, spíš pitvají zásadní rovnici: ona + on = ?.
A čím překvapivější výsledek, tím všednější. K čemu byste se taky chtěli dobrat? Ale slova jdou pěkně od úst a k téhle muzice pasují.
Skupina si pro nahrávání zvolila renomované studio Sono a to odvedlo – ostatně jako vždy – skvělou práci. Komplet hraje skvěle. Komplet. Těžko hledat místa, která bych udělal jinak. Teda jinak, udělal bych to celý jinak, ale už by to nebyl pop, ani ten alternativní.
A konečný soud? Lola běží a utíká jí to bezvadně. Pokud máte rádi tento styl muziky, určitě by vám tahle deska neměla chybět. Je totiž hodně dobrá. A to píšu i přesto, že zrovna lasery mých přehrávačů jí záhy vroubky nevyhladí. Ale čas od času si na ni vzpomenu.
Schválně, jaká bude ta další?
(autor recenze: Vladimír Motýlek Savec)