Úspěšný singl Pláštěnky vydali už před nějakou dobou, deska Souřadnice ale vyšla až na konci března letošního roku. Havířovská skupina Nebe do ní zapojila tematiku vesmíru a hledání sebe sama. Album aktuálně reprezentuje i druhý singl Bezvědomí. Křest se uskuteční v ostravském planetáriu 6. května a rozhodně půjde o zajímavou podívanou. Kromě nových písniček a audiovizuální show se fanoušci dočkají i speciálního kmotra desky.

Tři roky jste pracovali na novém albu Souřadnice. Nepřemýšleli jste za tu dobu i nad tím, že se vydáte singlovou cestou?
Petr: Bylo to přesně takhle. Před dvěma roky jsme vydali singl Pláštěnky a potom jsme začali pracovat na materiálu na novou desku. Třídili jsme materiály, vyhazovali jsme už nahrané studiové verze a trochu jsme se hledali. Proto to trvalo tři roky, ale teď jsme hrozně rádi, že jsme si dali načas a počkali jsme si.

Kolik těch singlů jste zhruba vyhodili?
Štěpán: Těch bylo určitě okolo pětadvaceti, různě jsme to třídili. Hledali jsme se v tom smyslu, že jsme některé písničky udělali normálně ve studiu, ale třeba po dvou týdnech jsme zjistili, že to nezní tak, jak chceme. Hledali jsme cesty, jak nastavit ten proces tak, aby výsledek byl takový, jaký chceme.

Jak moc se liší vaše poslední album Než se rozední od Souřadnic? Jsou Souřadnice vyspělejší?
Petr: Myslím, že je určitě vyspělejší, protože jsme s kapelou začínali jako mladí kluci, a myslím, že jsme ve stadiu, kdy se s každou deskou vyvíjíme, je to přirozený proces. To, že to trvalo tři roky, je známka toho, že jsme trochu vyspěli a že ne všechno, co máme v hlavě, musí být na nahrávce.

Říkáte, že texty na Souřadnicích jsou o věcech každodenního života. O čem byly texty na předchozím albu? Přijde mi, že v dnešní době je většina písniček o láskách, smutcích a každodennostech celkově.
Petr: Od první desky jsou to písničky o našich životech, ale na prvním albu jsme se snažili psát hodně v metaforách, aby si na tom člověk našel jenom svůj osobní pocit, který není nijak konkrétní. Na Souřadnicích jsme to chtěli říct více otevřeně, ale zároveň si tam nechat ještě nějaký prostor pro hledání sebe sama.

Jsou Souřadnice vaše nejosobnější deska?
Štěpán: Určitě. Za každou písničkou je opravdu ten osobní pocit mnohem konkrétněji načrtnutý než nějakými abstraktními obrazy. Tehdy jsme taky psali o sobě, dávali jsme do toho sebe, ale tady jsme se dokázali mnohem srozumitelněji popsat.

Počítali jste s tím, že singl Pláštěnky na to album zařadíte? Vydali jste ho před dvěma lety, desku až teď. Nepřemýšleli jste třeba i nad tím, že ho na ni vůbec nedáte?
Petr: Bylo to tak, že jsme vydali singl a zároveň jsme byli v tvůrčím procesu alba a mysleli jsme si, že třeba do roka ho vydáme celé. Když se na to ale podívám zpětně, tak Pláštěnky jsme na desku dali, přestože mi přijde, že tam konceptuálně úplně nezapadají. Ale řekli jsme si, že jednou je to náš singl, lidi si ho koncertech zpívají a vznikl v tom tři roky dlouhém období bez alba. Takže nakonec proč ne.

Vy máte k desce i akci ohledně hledání souřadnic na různých místech. Jak tenhle nápad vznikl?
Petr: Na albu je jedenáct písní a my na jedenácti místech po republice uspořádáme tajné vystoupení, které zveřejníme den nebo dva dny předtím. Budou to takové malé koncerty na místech, jež jsou pro nás důležitá, ať už jsme tam měli super koncert nebo tam byli na kapelním výletu. Na daném místě rozmístíme desku, na sociální síť zadáme souřadnice a lidé ji budou moci hledat. Na ní bude osobní vzkaz od kapely, poděkování a pozdrav. Jsou to věci, které se za ty tři roky nabalovaly postupně na sebe. Začali jsme od názvu alba, Souřadnice nám přijde jako hezké slovo, jež symbolizuje naši kapelu v tom, že se to všechno snažíme propojit s vesmírem a hledáním sebe sama. Řekli jsme si, že vesmír propojíme i s názvem desky. Pak se to všechno nabalovalo. Nechali jsme si ušít vesmírné obleky, chystáme vesmírnou show, kde bude všechno blikat. Měli jsme i starý přebal alba, na kterém chyběla ta lodička, a někdo nám řekl, že tam nevidí prvek, který by ho zaujal. Díky jednomu textu, kde zpíváme „nech mě plout proti proudu“ nás napadla lodička, jež symbolizuje kapelu, která pluje vesmírem a neví, jakou cestou se vydat.

Koho máte na desce za hosty?
Štěpán: V písničce K pyramidám zpívá naše kamarádka Karolína, jež na předchozím albu zpívala už písničku Meziměsto.
Petr: Jako producenta tam máme Honzu Balcárka z kapely Light & Love, který nám pomáhal s melodiemi a harmoniemi ve zpěvu a také si tam střihl pár vokálů. Pak nám ještě pomáhal sbor v Novém Jičíně, jejž dal dohromady právě Honza, a zní to fakt dobře.

Myslíte si, že jste se touto deskou jako kapela našli?
Štěpán: Když má někdo kapelu a snaží se něco vytvářet, tak se pořád hledá a snaží se to někam posunout. Teď máme pocit, že jsme to udělali nejlépe, jak jsme mohli, že jsme se našli v tomto čase a v tuto chvíli, ale je jasné, že za dva roky budeme nad věcmi přemýšlet a dělat je jinak. Není to o tom, že jsme udělali album a budeme ho dělat už jenom takhle. Je to o tom, jak čas plyne a věci se posouvají.

6. května křtíte desku v ostravském planetáriu. Měli jste tip i na jiná místa, nebo jste si řekli, že když je koncept alba vesmírný, tak to bude v planetáriu?
Štěpán: Řekli jsme si, že když už ten křest děláme, tak na jakém jiném místě než v planetáriu. Zkontaktovali jsme se s různými planetárii, to ostravské je nám nejblíže a nakonec se ukázalo, že je to nejlepší volba, co se týče vstřícnosti. Narazili jsme tam na lidi, kteří se pro to nadchli a dali nám spoustu nápadů, co s tím křtem udělat. Chystáme speciální animace, jež se budou promítat nad hlavami diváků. Bude to audiovizuální show se vším všudy.

Kmotrem desky bude robot. To také není úplně obvyklé.
Petr: To byla jedna z těch věcí, která se nabalila jako sněhová koule. V planetáriu jsme zjistili, že s nimi spolupracuje jedna firma, jež jim dodává techniku. Mají robota, který dokáže pomocí programu mluvit nebo hrát na klavír, jediný, co nedokáže, je chodit. Řekli jsme si, že když už tohle děláme, tak se vším všudy, a ukážeme lidem další zajímavou věc.

Na podzim jste měli turné s kapelou Mirai, které bylo úspěšné a na hodně místech i vyprodané. Plánujete ho zopakovat?
Štěpán: Tenhle koncept zopakujeme ještě na dvou koncertech pod širým nebem. Ve Vratislavicích u Liberce a v Sokolnici u Brna, kam si nás kluci pozvali. Do budoucna se ničemu nebráníme, protože zvlášť s Mirai to byla vždycky hrozná sranda. Na podzim bychom ale rádi jeli turné sami za sebe.

Narazili jste na kluky z Mirai a Light & Love, kteří jsou z Moravy a Slezska. Čím to, že je teď tolik kapel z tohoto koutu země tak populární?
Petr: Skupin tam není tolik, co v Praze, takže kapely na Moravě se snaží dostat do povědomí i pražských vydavatelství a na koncertech v hlavním městě. Pro každého, kdo na Moravě založí kapelu, je sen zahrát si jednou v Lucerně. Když jsme to udělali my, tak jsme jeli dvěma osobáky, dostali jsme pět set korun honorář a na cestě zpátky se porouchalo Tomovo auto a byli jsme v tom minus devět tisíc. (smích)
Štěpán: Kapely u nás jsou trošku cílevědomější, a když se do něčeho pustí, tak mají větší touhu dotáhnout věci do konce a někam se dostat.
Petr: Když žiješ v Praze, tak máš mnohem více možností, co v životě dělat. To na Moravě úplně není. Ostrava teď sice začíná docela žít, ale třeba u nás v Havířově se toho moc dělat nedá.
Štěpán: Nemyslím si, že je to tím, že je u nás méně možností, protože to by znamenalo, že všichni lidé z Moravy, kteří se něčemu věnují, musejí být mnohem lepší než lidé z Čech. Ta nerovnost je jen v hudbě. Možná je to poetikou toho kraje. Je spousta důvodů, čím to vysvětlit, ale žádný není přesný a zároveň je něco na každém.
Petr: Každopádně tuto otázku dostáváme hodně často a nikdy jsme se tolik nerozpovídali. (smích)

Autor: Barbora Turková