Před dvěma lety vtrhli na tuzemskou hudební scénu s hitem Magdaléna a od té doby jsou miláčky publika. Sedmičlenná kapela Jelen vydává 7. října novou desku Vlčí srdce, kterou uvozuje novinka Klidná jako voda. Skupina vyráží na podzimní turné, kde ji doprovodí nejen zpěvačka Kateřina Marie Tichá, ale také David Stypka s kapelou.
Když jsme poslouchaly novou desku Vlčí srdce, přišlo nám, že se do ní člověk musí více zaposlouchat a přicházet jí na chuť delší dobu než na debut Světlo ve tmě. Byl to záměr, případně pociťujete to i vy sami?
Záměr určitě ne. Když jsme nahrávali Světlo ve tmě, byli jsme jen ve třech a v průběhu natáčení jsme začali kluky různě potkávat. Potřebovali jsme trumpetu, tak jsme si vzpomněl na Sašu Smutného, zavolali jsme mu a Saša to nahrál. Říkal nám, že by si to chtěl zahrát naživo, tak to s námi hrál naživo a už s námi zůstal. Dávali jsme se průběžně takhle dohromady až jsme se smáli, že jsme spíše hudební hnutí než kapela, že nás z původních třech je sedm. Teď spolu hrajeme dva roky, jsme sehraný, známe se, jsme spolu pořád a všichni ti kluci do toho dali něco ze sebe, byli daleko víc u procesu a zanechali v tom mnohem větší stopu. To je pro mne asi největší rozdíl.
Píšete písničky v průběhu koncertování? Některé novinky jste hráli už na podzimní tour.
Nové písničky píšeme od té doby, co vyšla první deska. Je tam i pár starších nápadů, které jsme vzali a trochu je upravili, ale valná většina jsou nové skladby. Tím, že máme hodně koncertů a jsme z různých částí republiky, píšeme písničky, kdykoliv se dá – na víkendových soustředěních, v šatně před koncertem nebo třeba i cestou v dodávce.
Dobrý nápad je, že jste nové věci hráli už dlouho předtím, než deska vyšla, a fanoušky tak na ní připravovali.
Písničky jsme měli, chtěli jsme je hrát naživo, chtěli jsme je zkusit a vědět, jak na ně budou lidé reagovat, tak jsme je zapojili. Těšíme se teď na celé aktuální podzimní turné k desce, že si zahrajeme nové písničky a představíme je lidem. První album hrajeme dva roky, pořád nás baví, ale jak jsme teď začali zkoušet nové věci, tak je to zase jiná energie a jsme zvědaví, co na to lidé řeknou.
Je vás sedm, což je pro kapelu poměrně hodně, navíc tam máte dost netypické nástroje, které vytvářejí dost charakteristický zvuk. Myslíš, že je to právě to, co je pro skupinu Jelen typické?
Zvukově určitě. Hrajeme na akustické nástroje; na nástroje, které málo kapel používá, takže ten zvuk je hodně atypický, hodně je tam například slyšet trumpeta. Spousta lidí říká, že tam nejsou komba, ale mě se hrozně líbí, že na těch akustických nástrojích je hodně specifické nejen to, že se nezapojují, ale že jsou vymyšlené tak, aby je člověk s sebou nosil. Jsou součástí nejen hudebního, ale života celkově. Dřív měl člověk banjo, kytaru, šel na pole, chodil z města do města a hrál, aby přišel na jiné myšlenky. Nejsou to nástroje brané jen na pódium, tohle je duch těch nástrojů, je to hodně charakteristické a kapele to dává jinou atmosféru.
Jeleni byli dříve tři. V čem pociťuješ ten největší rozdíl oproti tomu, kolik je vás dnes?
Rozdíl je to samozřejmě v té bohatosti, je tam více vlivů, co dělá tu muziku bohatší. Myslím, že na nové desce je to cítit, atmosféra v kapele je hodně kreativní, každý z kluků tam přináší něco ze svého „hudebního světa“. Třeba Janek se Sašou se hodně věnují klasické hudbě, Honza Rek se zase hodně zajímá o indie rockové kytarovky… Když jsme byli tři, bylo to v pohodě, ale ty nápady, které kluci do kapely přinášejí, naší muziku ohromně obohatily.
Máte venku singl Klidná jako voda. Proč jste vybrali právě takto klidnou písničku? Mnoho lidí Jeleny v téhle poloze vůbec nezná.
Pro mě je to hodně osobní písnička. Text jsem napsal pro svojí dceru, ale nakonec jsme to pojali jako písničku pro všechny otce a jejich dcery. Ve finále nám došlo, že je to písnička pro všechny ženy, je to písnička na oslavu ženské síly. Tři z nás mají rodiny a pro nás je to jistota, ukotvení, co máme doma a bez čehož bychom si nedovedli představit, že to všechno zvládneme. Máme tu písničku od začátku rádi a říkali jsme si, že bychom na ní chtěli natočit klip.
Přemýšleli jste ještě nad nějakou jinou?
Myslím, že ne, měli jsme hned jasno. Máme z toho klipu velikou radost. Je to natočené v Lužických horách kousek od Ještědu a přitom to tam vypadá jak na americkém ranči. Smáli jsme se, že vypadáme jak sedm statečných (smích). Náš kamarád tam má chalupu, kam jezdíme na soustředění a kde vznikla i tahle písnička. Navíc jsme tam točili první klip Tančíme spolu, co jsme dělali s Káťou Tichou. Je to pro nás návrat ke kořenům.
Vlčí srdce celkově nám přijde jako takový návrat ke kořenům.
Nemáme rádi škatulkování, ale když se nás lidé ptají, co vlastně hrajeme, tak jsme došli k tomu, že hrajeme roots music, což je návrat ke kořenům populární hudby. Tam začal blues, folk či country. Celkově cítím, že tahle deska je o návratu ke kořenům přesně, jak jste řekly. Ať už v příbězích, ve zvuku nebo v našem přístupu k tomu.
Přestože hrajete hodně netypický žánr a vymykáte se tomu, co je dneska populární, těšíte se obrovské oblibě, vaše podzimní turné bylo vyprodané. Přemýšleli jste o důvodu vašeho úspěchu?
Největší radost nám dělá, že lidé chodí na koncerty, mnoho z nich si tu hudbu vzalo za svou, znají písničky a zpívají je s námi. Úžasná věc je, že jsme měli dvě turné v podstatě vyprodaná, tohle se taky dobře prodává. Vždycky po koncertě, když je trochu času, se snažíme jít mezi lidi, povídat si s nimi, podepsat se. Je skvělé vidět, že v publiku jsou vlastně všechny generace, od pěti do devadesáti pěti. Skvělé je mít i tu zpětnou vazbu, kdy lidé přijdou s tím, že mají třeba teď těžké období a že slyšeli naší písničku a hrozně jim pomohla. To je na tom to nejlepší.
Máte z reakcí na novou desku trému, nebo převládá těšení se na koncerty?
U nás převládá těšení se ze všeho. V kapele je úžasná atmosféra. Zní to trochu staromódně, ale stěžejní na tom je, že nás pojí láska k hudbě, děláme, co milujeme, to, co jsme od začátku chtěli, a že se to takhle rozjíždí. Ale úplně stejně bychom hráli kdekoliv a kdykoliv. Všechno je to na bázi přátelství, opravdu si to sedlo, všichni kluci jsou jako rodina a není to jen o tom vylézt na pódium, odehrát a jet domů. Můžeme se bavit i pod pódiem. Když máme volno, tak jedeme na soustředění nebo kluci se teď sbalili a mezi koncerty jeli na společnou dovolenou do Chorvatska. Kdybych měl říct, co je pro mě největší cíl do budoucna, tak to, aby nám tohle vydrželo. Chemie na koncertech funguje skvěle a je fakt zábava hrát.
Hodně dlouho s vámi jezdí i zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Přijde nám, že se také objevuje na desce. Bude s vámi koncertovat i teď?
Káťa zpívá v písničce Slunovrat. V písničkách Pohanská a Nebe je dál, než se zdá, zpívá také skvělá vietnamská zpěvačka Vu Thao Chi. Ale Káťa s námi jezdí od začátku. Začalo to tím, že jsme spolu natočili Tančíme spolu. Ona ale neměla svojí kapelu, takže jezdila s námi, protože jsme si sedli lidsky a ona je taková součást jeleního stáda (smích). Teď má venku nové EP, píše písničky, má kapelu a myslím, že to nebude dlouho trvat a osamostatní se úplně. Hrozně jí to přeji, protože písničky má skvělé. Dokud to půjde, tak budeme všichni hrozně rádi, když s námi bude jezdit, protože je to super a ženský hlas tam dobře funguje.
Podzimní turné skupiny Jelen začíná 27. října.
Na turné bude jako předkapela hrát David Stypka. Toho jste objevili jak?
David nahrával u stejného labelu jako my, tak jsme ho poslouchali a hrozně se nám to líbilo. Když se potom řešilo, koho bychom vzali s sebou, tak David byl logické rozhodnutí. Hrozně mě baví, jak zpívá, to jsem v Čechách ještě neslyšel.
Máme oblíbenou otázku. Jaká je pro tebe TOP písnička na desce?
Dost se mi to střídá a vždycky mám vztah k písničkám, které jsou hodně osobní, třeba právě Klidná jako voda. Ale jak jsou ty písničky nové, jak jsme na nich teď pracovali, tak je mám rád všechny. Mám teď období, že se mi hodně líbí písnička Jehnědy. Baví mě energie té písničky, to sdělení mi přijde hodně blízké, aktuálně hodně ze života.
My máme rády písničku Sám sebou, která je trochu odlišná.
Kluci přinesli refrén písničky, tak jsme na ní pracovali a normálně jsme jí zkoušeli jako písničku s kytarami a basou. Hodně jsme řešili, jak jí udělat, vymysleli jsme tam trojhlas a jak jsme to zkoušeli, tak jsme si to zazpívali bez nástrojů a zjistili jsme, že je to daleko lepší (smích). Hodně nás na tom baví ty syrové hlasy, to je přesně ten návrat ke kořenům. Co je víc než tři chlapy, jak zpívají bez kytary a luskají k tomu? Cokoliv bychom tam přidali, tak bychom tomu ublížili. Nechali jsme jí takhle na začátku, na navození atmosféry.
Mohl bys nám ke každému členu kapely něco říct, nějak ho charakterizovat?
S Ondrou Málkem (baskytara) jsme na začátku řešili, jestli budeme hrát na bicí, nebo ne a jak to uděláme. Z legrace jsem říkal, že Marcus Mumford hraje na bicí a k tomu na kytaru a že Ondra s basou by to mohl taky zkusit. On si k tomu stoupl a začal. Pro mě je to úplně nepochopitelné, protože basové party, které si vymýšlí, nejsou jednoduché, hraje proti sobě na kopák a basu, zpívá vokály a ještě u toho vypadá dobře (smích). Honzík Rek (elektrická kytara) nás dostal tím, že přišel jako kytarista, ale my už jsme dva kytaristy měli a říkali jsme mu, že potřebujeme banjo. On za měsíc přišel, že se naučil v těch písničkách party na banjo. V té době mu bylo patnáct, je z kapely nejmladší. Všichni nejmladší kluci; on, Janek (akordeon) a Tomáš Málek (kytara) nasávají inspirace jako houba a vypouští to pak, když to nejméně čekáš, a je to bomba. Písničku Pohanská jsme třeba hráli akusticky, přišel Honzík, zapojil elektriku a my jenom koukali (smích). Je to super, písničku to úplně nakoplo. Janek má zase klasické vzdělání, hraje navíc krásně na piáno. To samé Saša, hrál s filharmonií a navíc je organizačně schopný a na cestách nám dělá trochu road manažera. Tomáš je bratranec Ondry a byl jako první volba, když jsme hledali kytaristu. Naučil se to všechno hrozně rychle, je pilný, tichý, ale když pak něco řekne, stojí to za to (smích). Martin Kasal (housle) má nakažlivý smích a co se mu dá do ruky, na to hraje. To je vůbec takové poznávací znamení naší kapely, všichni střídají nástroje a pořád na něco hrají!
Autor: Barbora Turková, Šárka Blahoňovská
Foto: archiv kapely
Rozhovor vyšel v říjnovém čísle HelpMusic