Mnozí ji znají jako dceru zpěvačky Lenky Filipové, někdo díky jejím singlům Hell.o nebo My Love. Talentovaná zpěvačka Lenny má za sebou vydání debutové desky Hearts, která si vede v prodejnosti i recenzích víc než slušně. Lenny k ní v říjnu odstartuje první turné.
Vydáváš debutovou desku Hearts, kterou jsi ale připravovala docela dlouho…
Ono to tak vypadá, ale je pravda, že velké množství alba jsou singly, které lidé znají, protože vyšly ještě před deskou. Ale myslím, že budou překvapení ze zbytku. Je tam dost velká žánrová škála a jsem tam v různých hlasových polohách. Ale zhruba 80% desky, včetně textů a hudby, vzniklo v posledním půl roce, takže to byl docela fofr.
Takže jsi to neměla tak, že bys to postupně skládala a nahrávala a poté dávala dohromady?
Někdy to tak bývá. Třeba písnička Ghosts vznikala hrozně dlouho. Dlouhé roky nám ležela doma, jako demo s kapelou. Objevila jsem jí čtyři roky zpátky, což je strašně let, když se to vezme, že písnička My Love byla hotová za dvacet minut. Jsou mezi tím strašné rozdíly. Proto mě hrozně potěšilo vydavatelství, které se sice nenápadně ptalo na desku, ale do ničeho mě netlačilo. Já sama jsem si sama říkala, že už bych tu desku mohla vydat. Ale dokud to nebylo v podobě, se kterou jsem fakt spokojená, tak to pak nemá cenu, to pak je jenom vata a pár singlů a za to bych se pak styděla.
Debutovou desku jsi tedy připravovala s vědomím, že chceš, aby sis na ni vždycky vzpomněla a byla s ní spokojená i za pár let?
Rozhodně. Poslední tři roky jsem studovala v Londýně skladbu a předtím jsem se rozhodovala, kam jít na školu, věděla jsem, že chci do zahraničí. Věděla jsem to ještě předtím než mě oslovilo vydavatelství. Myslela jsem si, že mám cestu danou a nevím, jak by to třeba teď vypadalo, kdybych nepřijala tu nabídku od vydavatelství.
Ovlivnil tě nějak Londýn jako inspirace ke skládání textů nebo hudby? A život tam?
Určitě jo. V Londýně je obrovská konkurence, ale v dobrém. Lidi tam nejsou draví, ale spousta mých dobrých kamarádů si pomáhá a přitom sami mají neskutečný talent. Je tam druhá Adele, druhý Ed Sheeran. Je tam radost lidi poslouchat. Jde jen o tom, kdo to dotáhne tam, že to někoho osloví, nebo si získá tolik fanoušků, že už to nepůjde přehlédnout.
Dovedeš si představit v Londýně žít nějakou delší dobu? Pendlovala jsi mezi Prahou a Londýnem?
Jednou nohou jsem byla v Praze, druhou v Londýně, což bylo hodně náročný. Toužila jsem v Anglii víc zapustit kořeny, bylo mi líto, že jsem spoustu příležitostí prošvihla a musela vlastně obětovat kvůli vystoupení v Čechách. Věděla jsem, že tady někde vystupuji a tak jsem v Londýně nemohla na nějakou akci, kde vystupovali spolužáci. Ale nemůžu si stěžovat. Nejsem zakomplexovaná, nabyla jsem tady takových zkušenosti, měla čas si utvořit repertoár, nahrávat a být zajištěná vydavatelstvím, jež mě podporovalo. Dostala jsem možnost, kterou jsem mohla uplatnit v Anglii, že jsem tam dovezla ty nejnovější věci. Mám už představu o image a leckdy zažívám i víc než moji spolužáci. Za to jsem strašně vděčná.
Měla jsi tam i několik koncertů. Máš nějaké srovnání mezi Prahou i Londýnem, jak tam lidé třeba přijímají hudbu?
Mám tady už určitou fanouškovskou základnu, takže to vnímám podobně a obojí přijetí je vřelý. Ale je pravda, že Češi jsou paradoxně kritičtější, Angličané méně, ale oni jsou zvyklí už na určitý level. Jsou dost vděčný publikum a moc nekritizují. Až jsem byla překvapená. V Česku se na festivalu všechno komentuje a kritizuje, kdežto v Anglii stojí, poslouchají, potom zatleskají, aniž by to bylo třeba nějak úžasný. Češi jsou zvyklý na to, co dobře znají, jsou kritičtější vůči vycházejícím talentům. Nevnímám to tolik na sobě, ale na mladších interpretech. Anglie je mnohem víc přející.
Když jsem poslouchala desku, překvapilo mě, že tam máš i rockovější věci. Hodně lidí tě zná hlavně díky baladám. Kde se cítíš líp?
Obojí, protože obojí mi vytváří úplně jinou energii a úplně jiný kontakt s publikem. U těch sólových věcí jsem ráda, že tam můžu být jen já sama s publikem, že vnímám energii a to, jak pozorně mě poslouchají a jsou z toho pak třeba i dojatí, to je úžasný pocit. Z těch rockových hrozně ráda sklízím takové nečekané komplimenty třeba od zarytých rockerů, kteří za mnou přijdou, až si myslím, že mi jdou dát jednu do nosu a říkají mi, že to bylo super, že se jím líbila i ta rocková, i ta balada s pianem. Mít takové rozmanité publikum, to je pro mě úžasný.
Píšou se ti líp rockovější věci, nebo balady?
Obojí se mi píše dobře. Na každém si musím najít tématiku a tu pak rozvíjím. Je to strašně kreativní a příjemná práce. Já odmalička dělám věci, které jsou kreativní a když ne, tak mě to moc nebaví. Na desce jsou jak smyšlené, tak i osobní zkušenosti, to co vidím, slyším nebo co jsem třeba zažila. V každém případě se snažím psát autenticky, i když je to smyšlený příběh, tak to musí znít dobře, mít dobré frázovaní, sednout do muziky a lidé se měli čeho chytnout. Nemyslím tím, že bych prvoplánově dělala hit, ale myslím tím, aby byl vždy v písničce záchytný bod. Aby si to lidé zapamatovali a aby to mělo ucelenou formu dobrého songu.
Máš na desce nějakou písničku, ze které máš fakt radost a máš k ní nějaký speciální vztah?
V první řadě jsem strašně ráda, že se podařilo dokončit takové album, které si mám chuť pustit. Ačkoliv jsem na moje EP pyšná, mám je moc ráda a písničky pořád hraji, není to tak, že bych ráno vstala a šla si je pustit. Ale desku mám chuť si pustit v autě. Vždycky jsem chtěla dělat muziku, za kterou se nebudu muset stydět, za kterou se nebudou stydět moji posluchači a říct, že poslouchají Lenny. Moje nejoblíbenější písnička je určitě Hearts. Jmenuje se to paradoxně po tom albu, není to naopak. Název alba jsem měla vymyšlený ještě předtím, než jsem věděla, že bude deska. Líbilo se mi to, bylo to stručný a Hearts jsou pro mě hodně osobní věc. I když je to smutné téma, tak je to přesně jedna z těch věcí, aniž by to lidé věděli, tak jsem toho hrozně moc odkryla. Každý si v tom najde něco jiného. Odkryla jsem tam toho hodně a lidé nemusí poznat o čem to je. Já můžu klidně mlčet a muzika to řekne za mě.
Jaké pocity jsi měla před vydáním desky? Byla jsi nervózní z toho, jak ji lidé přijmou, nebo ses spíš těšila?
Myslím, že převládalo těšení se. Jsem v tomhle optimista a nepočítám s tím, že by byla všude jen samá chvála, nebo že bych nechtěla slyšet kritiku. Umění dělám proto, aby z toho měl každý jiný dojem a byla by blbost zavrhovat ty, kterým se to třeba nebude líbit. Vím sama za sebe, že jsem to udělala teď nejlíp, jak to šlo, s dobrým pocitem a vnitřní satisfakcí, že se to povedlo a že je to materiál, na který se dá krásně navázat tour. Přesto nevím, co bude dál, tak můžu pak navázat, jet do zahraničí, na trip do Austrálie a tam buskovat. Nevím, to jsou různé věci, ale určitě bych se nestrachovala. Anglie mě v tom uzemnila, tady mám možnost hrát na Colours of Ostrava pro čtyři tisíce lidí, kteří mi tleskají. V Anglii si zahraji v kavárně pro tři lidi a jsem úplně v pohodě, protože mě to uzemňuje a dává mi to nohy zpátky na zem a nestoupá mi to do hlavy.
V loňském roce jsi jela velké halové turné s Kryštof. Odkoukala jsi od nich nějaké tipy a rady, jak na dobrou tour?
Já jsem tedy jenom koukala (smích). Publikum nemůže mít vůbec tušení, kolik je v tom práce, času, energie a kolik ze sebe museli Richard s kluky vydat. Ať už ho někdo má, nebo nemá rád, u nás se úspěch moc neodpouští, tak mu nešlo upřít, že to bylo absolutně profesionální. Moje rodiče rozumí muzice, mamka byla unesená, je to vysoký level a nejvyšší, co jsem tady viděla. Užívám si spoustu kapel a miluji, když je někdo srdcový. Ale když se podaří spojit srdcovou stránku a zároveň jsi profesionální, tak to je výhra. Je umění koncert udýchat, mluvit s publikem, nebýt trapný a vydat ze sebe energii. Kryštof tam byli někdy od desíti od rána, každý den a chodili spát třeba ve čtyři ráno. Pro mě to bylo zákulisně strašně zajímavý, nikdy jsem nebyla v O2 aréně v zákulisí, ani jsem nikdy v O2 aréně nehrála. Jenom mě štvalo, že když jsem byla na pódiu, tak jsme si to neuvědomovala, byla jsem zahlcená všemi dojmy, že jsem si tam přála jít znova. Strašně mě potěšilo, když mě Richard pozval na duet, to jsem si vychutnala, že v té aréně jsem. Vždycky jsem se štípla do ruky.
Autor: Barbora Turková
Foto: Matúš Tóth/Universal Music
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle HelpMusic