Zpěvák a textař Michal Hrůza byl na jaře v jednom kole. Absolvoval speciální turné Hrůza na zámku, kam si pozval spřízněné kapely, po třech letech vydal desku Sám se sebou a odehrál i speciální koncerty se symfonickým orchestrem na festivalu v Karlových Varech a Colours of Ostrava. Ten poslední proběhne v Praze.

Aktuálně skončilo Turné na zámcích, jež bylo uspořádáno k tvým dvaceti letům na scéně. Rekapituluješ teď nějak těch dvacet let?

Vnímám to spíš jako úctu a vnitřní poděkování, že to vůbec můžu dělat a že sepodařilo to, co jsem si vždycky přál. Už od útlého mládí mě bavilo poslouchat hudbu a baví mě i něco vytvářet ve smyslu skládání písniček. Na střední škole jsem měl kapelu, se kterou jsem dělal písně. Ale až když jsem šel poprvé do práce, tak mi kamarád přinesl krásnou nahrávku Physical Graffiti od Led Zeppelin, již jsem neznal, a písnička River mě tak strašně ohromila, že jsem zjistil, že hudba je ta nejsilnější a největší emoce, kterou jsem zažil, a že tohle přesně chci dělat. Nevěděl jsem, jak to dostat k lidem, tak jsem hrál na tancovačkách. Když jsem se v roce 1993 přestěhoval do Pardubic, založil jsem kapelu Ready Kirken a v původní sestavě jsme vydali desku. V roce 1997 se objevil první videoklip na skladbu Je v mý hlavě. Proto jsme ty zámky propojili s výročím dvaceti let na scéně a zároveň jako možnost zahrát poprvé lidem písničky z nové desky Sám se sebou, jež vyšla zhruba před dvěma měsíci.

Měl jsi za tu dobu chuť se na to vykašlat?

Zní to zvláštně, ale byly situace, kdy jsem měl tak strašně velkou trému, že jsem si říkal, proč tady vlastně jsem, že něco pokazím. Byl jsem nervózní, když se mi podařilo dostat se s tehdejší kapelou jako předkapela Manic Street Preachers do Malé sportovní haly. Byl jsem zvyklý hrát maximálně pro sto lidí a najednou narvaná sportovní hala, Manic Street Preachers, jedna z nejlepších formací, které znám, a měli jsme to štěstí, že nás vzali jako předkapelu. Měl jsem takový strach a nakonec to bylo úplně skvělé. Naopak, když člověk překoná tu strašnou trému, tak se rozplývá blahem.

Míváš ji i teď?

Teď už mám trému trochu jinou, už to není ta mladická tréma. Spíš mě někdy přepadne strach, aby fungovalo všechno tak, jak má. Když jsme dělali zámky, aby nepršelo, aby přišli lidi a podobně. Spíš bych nahradil slovo tréma slovem zodpovědnost k tomu, co chci vyjádřit, aby se mi to podařilo pojmenovat tím správným způsobem a bylo pochopeno všechno, co jsem chtěl říct.

Turné na zámcích mělo jen čtyři zastávky. Nepřemýšlel jsi nad tím, že by jich bylo víc?

Poradila nám to jedna paní, se kterou jsme byli na obědě a bavili se o tom, co budeme vymýšlet dál. Hodnotili jsme turné Hrůza v divadle, jež bylo úžasné, protože jsme standardní koncert obohatili tím, že jsme si s lidmi povídali, vysvětlovali jim význam písniček a všechno fungovalo. Měli jsme tam skvělé hosty, herce Marka Taclíka a Jiřího Dvořáka, kteří na prknech, co znamenají svět, stojí dnes a denně. Chtěli jsme na to nějakým způsobem navázat a zároveň jsme chtěli udělat něco venku. Ne festival, protože to ani neumíme, ale spíš koncert pro zhruba tisícovku lidí. Ta paní nám poradila, ať to uděláme na zámcích. Nejdříve jsme si ťukali na čelo, protože by nás pustil hrát na zámek. Rozhodli jsme se, že to uděláme v zámeckých parcích, oslovili jsme několik zámků, v nichž by to teoreticky šlo, a nakonec jsme udělali čtyři. Musím uznat, že tak krásné hraní jsem už dlouho nezažil. Byl to nultý ročník, nějaké chybičky tam samozřejmé byly, ale těmi se člověk učí. Byli tam hodně rodiče s dětmi, pro které tam byl Kidtown a různá divadýlka, mohli jít společně všichni na zámek a v deset jsme skončili a šlo se domů.

Byl k zámkům uzpůsobený i playlist?

Chtěli jsme udělat dvouhodinové vystoupení, to znamená, že jsme tam nemohli nedat ty hity, jež lidi znají. Zároveň tam byly i starší písně, třeba Zejtra mám. Zapojili jsme i skladby z nové desky, těch tam bylo tuším pět, protože jsme nechtěli hned po vydání dávat všechny. Jako druhou věc k výročí chystáme koncerty se symfonickým orchestrem, pro který jsme rozepsali písničky. První byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, druhý bude na Colours of Ostrava s Janáčkovou filharmonií a třetí na podzim v pražském Rudolfinu, kde bude velký orchestr a dětský sbor. Bude to velká akce a považuji to za vrchol oslav dvacetiletého výročí.

Spojení symfonických orchestrů s rockovými kapelami je dneska populární. Jak to napadlo vás?

Už jezdíme s kvartetem a je úžasné, když smyčcové nástroje nehraje sampl nebo klávesy, ale živé smyčce. Bylo to skvělé obohacení, představa, že za vámi hraje šedesát houslí, to je nádhera. Vřele doporučuji všem kolegům muzikantům to zkusit. Náš klávesák Karel Heřman rozepsal noty pro šedesát interpretů.

Zkoušky s orchestrem už máte za sebou?

Stejně jako do Karlových Varů, tak i na Colours pojedeme s předstihem tří dnů a z toho dva dny budeme zkoušet společně. Je důležité si uvědomit, že na Colours je tisíce lidí a byla by škoda, kdyby poslední řada neslyšela, co se hraje vepředu. Nazvučit šedesátičlenný orchestr do živé kapely je velká alchymie, ale naštěstí s sebou máme skvělé zvukaře, takže to uděláme, jak nejlépe to půjde.

Vraťme se ještě k zámkům. Jak jsi na ně vybíral hosty?

Jsou to všechno kamarádi. Nápad to byl hodně spontánní a já bych tam hrozně rád měl všechny možné kamarády muzikanty, ale spousta z nich už měla naplánované koncerty. Chtěl jsem tam mít Vypsanou fiXu, se kterou jsem měl léta v Pardubicích společnou zkušebnu, avšak kluci vždycky hráli na druhé straně republiky, takže by nestačili přejet. Ale to nevadí, dostali jsme tam kapely, jež máme moc rádi – Annu K., Mňágu & Žďorp, Jana Budaře a Tata Bojs.

Na prvním zámku jste měli i Jiřího Dvořáka, který napsal text k písničce První a poslední. Vybral si vás on, nebo vy jeho?

Hodně jsme se skamarádili, když mi předával cenu Anděl, a protože je to výborný herec, tak jsme si začali povídat a najednou jsme zjistili, že si hrozně rozumíme. Už jsem někde říkal, že jít s Jirkou Dvořákem na kafe jsou čtyři hodiny neustálého rozhovoru, protože je to strašně zajímavý člověk. Svěřil se mi, že do hudby taky trochu dělal, a já jsem z něj vymámil, ať mi alespoň něco ukáže. Spadla mi čelist, neboť umí hrozně hezky pracovat s textem. Ukecal jsem ho a on mi jednu svou báseň První a poslední dal. Já ji jen doplnil o sloky, aby to mělo formu písně, a jsem moc rád, že do toho šel. Bylo tak logický, že přijel na Sychrov a desku pokřtil.

Jaké jsou odezvy od fanoušků na nové album?

Některé písničky už trochu známé jsou. První z desky se jmenuje Pro Emu a je z filmu Pohádky pro Emu. Teď se snažíme dostat mezi lidi skladbu Na rozcestí, což je duet. Na posledních několika deskách jsem měl vždycky duet s nějakou českou zpěvačkou. Po Lence Dusilové, Anetě Langerové, Katce Knechtové a Kláře Vytiskové jsem nevěděl, koho oslovit, protože žádnou moc neznám, přestože je jich tady spousta skvělých. Ale nic není v životě náhoda, takže jsem šel do Lucerny na nedožité narozeniny Václava Havla a potkal jsem tam kamaráda Almelu, se kterým jsem hrál v kapele. Seznámil mě se zpěvačkou Olgou Königovou, ale nevěděl jsem, kdo to je. Chytl jsem se pak za hlavu, když jsem viděl videoklip k písni Holka ve tvý skříni a zjistil jsem, jak krásně zpívá. Oslovil jsem ji, zda by se mnou neudělala písničku, a ona řekla, že jo.

Deska je hodně osobní, vypovídá o tom už jen název Sám se sebou. Jak moc jsi nechal posluchače nahlédnout do svého nitra?

Vycházím ze základní věci, že jsme všichni lidi a všichni jsme si rovni. Zkouším v písničkách mluvit o tom, co cítím, a předpokládám, že se snad najdou lidé, kteří to mají podobně. Je samozřejmé, že někdo to má jinak, a je to v pořádku. Někdo je v jiné fázi své životní cesty a já s tím nemám žádný problém. Ale říkám si, že když něco cítím, tak se nechci stydět to vyjádřit. I já jsem někdy na rozcestí a i já jsem byl v životě v situaci, že jsem nevěděl, pro jakou stranu se rozhodnout. Prožíváme to všichni a najít to správné řešení je to, co nevíme vždycky hned. Proto je důležité být někdy sám se sebou, to znamená vypnout všechny okolní běhy a zkusit si v klidu přemýšlet, co nám to přinese a co nám to vezme, a na základě toho se rozhodnout.

Máš ještě někdy čas být sám se sebou?

Když je toho hodně, tak ho mám málo, ale neomlouvá mě to k tomu, že bych měl mít čas sám na sebe. Abychom mohli dělat dobře to, co děláme, vždycky musíme mít sílu. Abychom ji měli, musíme být vnitřně v pohodě. A abychom byli vnitřně v pohodě, musíme mít čas vědět, co ano a co ne.

Je na albu skladba, jež je pro tebe důležitá?

Strašně těžko se to hodnotí, a proto bych odpověděl trochu lišácky. Ty písně, které tam neměly být, protože něčím nevyhovovaly, tam nejsou. (smích) Těžko se to posuzuje, proto odpovím otázkou. Co je lepší: pondělí, nebo úterý? Každý má na to jinou odpověď. Doufám, že na desce je alespoň jedna skladba, jež někoho osloví. Jsou na ní i písničky z filmů. Vodáci najdou možná zalíbení v Sázavě. Lidé, kteří nevědí, co mají udělat, ocení Na rozcestí. Lidi, již potřebují být sami, zaujme Sám se sebou. Lidem, kteří něco hledají a nemohou to najít, učaruje Polárník. Je to různé a myslím, že spektrum, v němž se všichni pohybujeme, je široké. Podle mě je to album dost široké na to, aby aspoň v něčem někoho oslovilo.

Autor: Barbora Turková

Foto: Jiří Hroník

publikováno se svolením helpmusic.cz